Věnováno kočkomamce Šuplíkovi

Zdravím zasejc všecky kočičiny a jejich pomocníky. Si myslím, že nebude na škodu něco z mojí historie. Různé jsou příběhy kočičáků a tak i můj.
Moji krásnou barevnou dlouhonohou babičku Lady u nás někdo i s bříškem vyhodil z auta u obchůdku. Byla přítulná, a tak se sousedům podařilo koťata rozdat po vsi. Pak už si dala pozor a koťata se jí narodila v opuštěném obydlí, jako divočáci. Už se blížila zima, tak je moje otvíračka v lyžařských rukavicích odchytávala na žrádlo. Poslední nejbojácnější byl oříšek a to bylo moje mamka. Tři měsíce bydlela pod skříní, postelí a také v šuplíkách. Proto ji pojmenovali Šuplík.
Tři měsíce trvalo, než se nechala od krmičky pohladit. Ale jen od ní, a to je doteď.
No a když jí bylo 16, tak se nechala zbouchnout zlým, černým kocourem, který terorizoval okolí. A  pak jsme se narodili s bráchou u paničky v ložnici, ve skříni.
Taky jsme byli hezky zablešení.
Ladynu panička odvezla na vetynu, by ji píchli včelku proti koťatům, načež od nás utekla a žila různě po vesnici.
Když vezli Šuplíka na kastraci, měl vety málem infarkt, protože do ničeho menšího než králičí klec jsme ji nedostali. Stále divočák.
Také moje babča Lejdy se objevila. Po roce. Hladová, utahaná, sama a za pár dní s osmi odrostlými kočičáky. Už je nemohla uživit a tak věděla, kde bylo dobré bydlo.
Naštěstí se jich ujala jedna krmička v útulku. Se všemi i s babčou to dopadlo dobře. Panička by ji nechala u nás, ale měla mooc starostí se mnou.

Jinak je mi už dobře a objevil se i kámoš z Krkonoš, tak ho půjdu pohledat. Zase napíšu, jakej jsem byl hrdina a jak na mě byli všici pyšný.
Ozvala se i vetynka z Brna, jak že je. Já vím, že mě máte rádi. Váš Čumáček.

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama