Začátek něčeho nového

Ahoj, jmenuji se Mína, chtěla bych vám povědět svůj příběh. Jsou mi čtyři roky a můj začátek života začíná na ulici. Narodila jsem se na ulici, i nějaký čas tam vyrůstala. Vždy jsem hrozně moc záviděla domácím kočičkám a kocourkům, jak se rozvalují v teplém rodinném objetí a lásky, jak mají plná bříška dobrého jídla. Bylo to něco úžasného, co jsem obdivovala a chtěla. Jednoho dne mě však chytila záchytka a odvezla do útulku. Je to místo, na kterém lidé shromažďují kočky různého věku i rasy. Není to špatné, máte jídlo, teplo, ale jediný, co nemáte je láska člověka, osoby která vám dá veškerou svou lásku a pochopení. Po několikadenní léčbě vás strčí do jiné klece. Já tomu osobně říkám "ukázková" klec. Lidé k těmto klecím chodí a vybírají si kočky, jak rohlíky na trhu. A takhle si mě vybral první páníček, byla jsem u něho nějakou dobu, šťastná, že mám svého člověka a plnou misku dobrého jídla. Bohužel jsem měla jeden problém, a to volání přírody, znáte to, choutky na vás lezou a tak. Páníčkovi to vadilo a vrátil mě zpět do útulku s důvodem, že volání přírody ho obtěžuje a že pochybili, jelikož tvrdili, že mě toho zbavili. Páníčkovi bylo nabídnuto, že mě toho zbaví znovu a on nemusí nic platit. On to odmítl a odešel pryč a nechal mě tam. Nemohla jsem tomu uvěřit, seděla jsem zase úplně sama v kleci, bez lásky bez ničeho, bez smyslu života. Důvod toho bylo jen volání přírody, přirozenost a prokletí zároveň. Po další mé léčbě jsem zas byla nabídnuta na trh. Bylo mi naprosto jasné, že jako dospělá kočka nebudu mít šanci, aby si mě nějaký člověk vzal. To znáte, jsou to pochybnosti, že starší kočka může mít návyky, které nejsou to pravé pro člověka. Lidé mají rádi koťátka a mladé kočky, nikoliv starší životem opráskané. Večer jsem se ještě modlila, abych našla tolerantního člověka s velkým srdcem. Další den ráno bylo krásné teplé počasí, sice z toho bude potom odpoledne pařák, ale co. Povzdechla jsem si a olízla svůj oholený bok, tam na tom místě mi totiž odstranili volání přírody. Koukla jsem se po kleci a viděla další spolubydlící. Povzdechla jsem si znovu, zase bude další trapný den. Najednou zazvonil telefon u naší pečovatelky, ona ho zvedla, něco prohodila, že jde, vstala a šla pryč. Zbystřila jsem, vypadalo to jako nějaká nečekaná návštěva, nebo příjezd dalších koček. Po chvíli přišla pečovatelka zpátky do místnosti a za ní přišla mladá žena, která se zatvářila jaksi přidušeně. Ani se nedivým v ukázkové místnosti bylo horko a smíchejte odér ranních kočičích bobků a moči, no prostě úžo. Pečovatelka rozmáchla rukou a ukázala, které kočky jsou k mání. Můj vnitřní hlas mi řekl, že tohle bude ten pravý člověk. Rychle jsem přicupitala blíž k pletivu a začala mňoukat a ukazovat se oné ženě ze všech stran. Žena se koukla na mě, usmála se a šla dál. Bodlo mě u srdce, že můj vnitřní hlas asi lhal. Koukala jsem, jak chodí kolem klecí a pozoruje rozespalé kočky a kocourky, kteří ani neměli tu snahu se na ní kouknout blíž. Další, kdo se na ní šel kouknout byl zrzavý kocour, který se taky předváděl, ale to ihned pečovatelka promluvila, že je stále v karanténě a zde je jen ozdravně. Mladá žena prohodila ke kocourkovi, že jí je to líto, a pokračovala dál v pozorování. Já jsem dál jak šašek tam trdlovala a snažila jsem se svalit na sebe pozornost oné ženy. Pečovatelka ženě nabídla, že může některé kočky vytáhnout z jejich úkrytu, aby si je mohla prohlídnout. S úsměvem žena pohlédla na pečovatelku a s klidem jí řekla, že má už vybráno a je to támhleta předvádějící se kočka, a její prst směřoval ke mně. Pečovatelka mě vytáhla a dala ženě do náruče. Obě jsme na sebe hleděly a já cítila nával štěstí a v hlavě mi vyskočilo slovo... panička. Pečovatelka mě ošmatala, a než stačila otevřít přepravku, hned jsem se tam cpala, no, co kdyby si to někdo chtěl rozmyslet, že. Mojí paničce byl uveden důvod vrácení do útulku, podepsala hromadu papírů a jelo se domů. Cestou mě hladila a utěšovala přes mřížku. Jeli jsme velkou věcí na kolech, prý autobus, hrůza a děs, pak tunelem v zemi, prý metro a poslední byla divná věc na kolejích s názvem tramvaj. Pár kroků a ocitla jsem se před mým domovem. Panička otevřela dveře, uviděla jsem pohodlný příbytek. Panička otevřela přepravku a já pomalu šla ven. Rozhlížela jsem se a koukala. Hned jsem zmerčila misky plné mého jídla a mé vody. Kousek dál byly dveře do koupelny a tam připravený můj záchůdek. Pokračovala jsem do jediného pokoje, co tam byl. Obhlídla jsem ho a zjistila, že tam jsou moje hračky a škrabadlo. Konečně jsem měla svoje věci. To byla taková nádhera, až jsem si sedla na koberec a koukala. Panička tam za mnou něco ještě dělala, po očku sledovala a s úsměvem řekla: „Tak vítej doma, Míno, je to malý... garsonka... ale je to domov.” Já se otočila na ní a uvědomila jsem si, že můj vnitřní hlas nelhal a já jsem konečně opravdu doma a mám svou vlastní paničku. Tím vám chci jen všem říct: „Nemáte-li úspěšnou minulost, není to důvod, abyste neměli úspěšnou budoucnost.” Vaše Mína.

Sdílejte!  |  O sdílení

21 komentářů

Reklama
Reklama