Ohlédnutí zpět

Ahoj, dneska je doma klid a pohoda, jako vždy. Pohodlně teď ležím na posteli a pozoruju mojí spolubydlící Bobinu, jak si hraje s myškou. Je černá jako noc, ale jak na ni zasvítí slunko, je do tmavě čokoládové, jak říká panička. Bože, ten čas letí, už je velká, ale jen tak mezi námi, v chování má stále k velké kočce daleko. Asi jste celý napjatí a chcete slyšet, jak se tohle černé stvoření k nám dostalo. K tomu, abych vám to řekla, se musím ohlédnout zpět. Vše začalo tím, že jsem se doma nudila, podle paničky. Samozřejmě jako každá kočka mám rozpis celodenní důležité práce. Tento je již minulostí, ale přesto se s ním pochlubím. Ve čtyři ráno probuzení paničky, já vím, že vstává až v půl šesté, ale co kdyby zaspala, že! Další je šlofík, pak panička vstává do práce a já se jí musím plést pod nohy, aby se rozpohybovala a okysličil se jí mozek. Panička potom odchází do práce a já si dám šlofíka. Potom mám odpolední šmírováníčko z okna, všechno vidím a ukládám do paměti. Další bod je proběhnutí po bytě a roztahání hraček na speciálně určená místa. Pak i pár suchárků roztahám po bytě, to víte, baví mě, jak se s nimi hezky hraje, cvrnkná. Po této namáhavé práci jdu k televizi a rovnoměrně ji poťapkám. Panička to ohromně miluje, vždycky něco brblá, ale já ji neslyším, jak šmudlá tím hadrem a utírá můj výtvor. Pak se ráchám v misce s vodičkou, to taky má ráda. No a samozřejmě si ještě musím odskočit na záchůdek. Pak je čas paničky a ta se vrací domů. Měla ze mě vždy ohromnou radost, vždycky říkala: „Tak to je super tohle, moc díky." Ach jo, to byly ale časy, že? Nevzpomínám si už, proč se panička rozhodla pro dalšího člena, ale možná to bude tím, že jsem jí v noci málo muchlala. Sem tam přidusila tělem, samou láskou, samozřejmě! Opravdu nevím. Vzpomínám si na ten osudný pátek. Panička vstala ráno z postele a začala: „Tohle nepůjde, budu muset sehnat ti společníka, jinak se nevyspím." V tu chvíli jsem natáhla uši a ladně oklepala hlavičkou. To je jenom nějaké přeslechnutí. No ale nebylo. Panička jako každý pátek dělá velký nákup. Tento nákup se z velké části skládá z hamiňami pro mě a jiných nezbytností pro mou maličkost, teď se teda musím dělit. Ale zpět k tomu okamžiku. Panička přijela výtahem a to já už za dveřmi jako vždy v pozoru a s roztomilým výrazem. Bude má oblíbená líbačka a vítačka! Klíče rachotí v zámku, dveře se otvírají a cpe se do dveří přepravka???? Cože? A odkud se bere ten smrádek? Panička krok za přepravkou začala na mě: „Jdi, Míno, nepleť se teď tady." Dala přepravku na zem, běžela si rychle umýt ruce a svléknout bundu. To já šla k té smrduté přepravce blíž. Za mnou panička přikročila, odšoupla mě a otevřela přepravku. Najednou z toho vytáhla malé černé, od hovínka umazané kotě! Panička se zatvářila a řekla: „Ještě, že jsem jela autem, tohle se stát v buse, to by mě trefilo." Panička přivřela přepravku a rychle s tím smrádkem šup do sprcháče a bublinky. Vážení neuvěříte, tomu malému stvoření se ta voda líbila. Panička furt něco ťuťu a ňuňu. Pak vyšla, v osušce zabalené to stvoření. Otřela ho, dala na postel a šla se postarat o přepravku. Já ladně skočila na postel a tam jí spatřila. Malá, rozcuchaná, teď i vyvoněná černá kočička. Jen co mě zmerčila, tak přicupitala neohrabaně ke mně a hned: „Ahojky, tady je to úžasný, kdo jsi ty?" a otřela se o mě svým mokrým kožíškem. Já jsem se naježila a vrčivým tonem řekla: „Já jsem Mína a tohle je... můj... počkej, kam to jdeš?" Zkuste hádat kam běžela, na moje hračky. Panička po vyčištění oné pokakané přepravky jukla do pokoje a prohodila: „Jdu pro nákup do auta, a do sklepa dát přepravku, né že bude byt vzhůru nohama!" Odkráčela pryč a já sama s onou malou kočkou, která v tu chvíli žužlala moje hračky a pak po zmerčení i suchárky. Já naštvaně seděla na posteli a brblala, vrčela, celá nespokojená. Panička přinesla po chvíli nákup a než jsem stačila udělat krok, tak to drzé, mokré kotě mě hrubě odstrčilo a běželo se kouknout, co se děje a co se to nese. A zase se ozývalo ono ťuťu, ňuňu. No po úklidu nákupu se panička převlíkla a šla si sednout na koberec k malé černé. Koukala na ní a brblala si pro sebe: „Tak jaké jméno, hmm, jaké, říkali ti Bubák v útulku, ale to je takové divné, budeš Bobina a je to!" Já seděla pohodlně vedle ní a koukla se na ní s výrazem... Opravdu? „No jako nechci ti do toho moje nejmilovanější paničko mluvit, ale jí by se hodilo jméno Kakánek, Smetáček, Vyžle, Žebro!" Panička mě pohladila po zádech a řekla: „Budeš si mít s kým hrát, tak nebuď bručoun. Víš, jaký měla ta chudinka začátek do života? Je ze stejného útulku jako ty. Má bolavé bříško, ušmudlané oči, kožíšek né moc hezký, a je samá kost. Vykurýrujeme ji a dáme nový život, co říkáš?" Přitom do mě lehce panička žďuchla. No nadšená jsem nebyla, ale pak se můj postoj k Bobině změnil. Tak a takhle se k nám Bobina dostala. Je sice pravda, že mám velice dobrou parťačku na hry, na zlobení paničky. Když mi leze Bobina na nervy, tak jí dám kočičí pohlavek mezi uši, který mě jen tak mimochodem celkem baví. To znáte určitě, výchova správné kočky musí být rázná! Od té doby, co je tu Bobi, mi nezbývá sil na buzení paničky v noci. Díky bohu, že to stíhá Bobinka. Víte, opravdu se to ve dvou lépe táhne.

P.S.: Foto ještě malé Bobinky se mnou, tlačenka jedna.

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama