Boj o přežití (1)

Vážená Kočkospolitosti - kočkodámy, kočkopánové, kočkopersonál,

jsem velmi potěšen vašimi komentáři k mému vstupu do této elitní společnosti MK a velice si je považuji. Jako dík vás seznámím s mým životem před 18. zářím 2006, milníkem mezi stresem a strachem, jakož i pozdějším, plným lásky a pochopení.

Narodil jsem se 11. května 2003, na moji kočičí maminku se nepamatuji. Vzala si mě jedna turecká rodina pro dcerku, tenkrát asi 14letou. Byla to spořádaná rodina - Macecha 1. mne nechala hned 30. července včeličkovat. Mačeška byla hodná, hrála a mazlila se mnou. Ale jak jsem rostl, byl jsem živější (i po "operaci"), utíkal jsem, mizel (2 dny na střeše).
Maceška byla ve škole a Macecha 1. na mne byla krátká. K veliké lítosti Macešky dala do výlohy pekárny, kde pracovala ceduli, že daruje mladého kocourka.

Co čert nechtěl, uviděl to jeden Portugalec, který žil s jednou Italkou a jejím synem (otec Maďar). Jako lidé nebyli ti dospělí tak špatní, ale holt jižního temperamentu. Synek byl hyperaktivní a psychiatr jim doporučil na terapii hocha kočku!!! Kdo zná psychiku kočky, ten by mu sebral aprobaci!

Že to dobře nefungovalo, je jasné. Macecha 2. měla v blízkosti velmi početné příbuzenstvo s ještě početnějšími potomky různého dětského věku. Ti se často srocovali v bytě Macechy 2. (Portugalec už zdrhnul!) a v čele se synáčkem syčákem mne mučili - děsili rámusem, tahali, zavírali do skříní, přivazovali mi na ocásek prázdné plechovky. Macecha 2. to neviděla, byla v práci. Ale sama nebyla lepší, často mě bila. Jednou pořádně, ti raubíři mne zase mučili, v zoufalství jsem skočil na lednici a srazil terakotovou italskou vázu (nic moc). Byla na kusy a já pak skoro taky. Potom jsem se 2 dny neukázal a myslel jsem, že radši umřu. Ale pak jsem se vzchopil a rozhodl, že přece jenom budu žít. Ale zde to skoncuji.

O tom, jak jsem to zvládl, příště.

P. S. Malá pomůcka: Vidíte ten balkon (tenkrát ještě bez sítě)?

Sdílejte!  |  O sdílení

12 komentářů

Reklama
Reklama