Boj o přežití (3)

Vážení a milí,

minule jsem slíbil, že prozradím, jak jsem se vymanil z nadvlády teroru, a to dnes částečně plním.

Jako dobrý pozorovatel jsem zjistil, že hlavní trapič je nejen hyperaktivní, ale i nepořádník. V bytě Macechy 2 byly dvoje balkonové dveře - v obýváku a v pokojíku trapiče. A ten, když si šel pro kolo, je nezavíral úplně, jenom přivřel. To jsem využil, šikovnou packou otevřel na prolezení a už jsem byl na balkoně. A co teď? Dolů na trávník je hrozitánsky vysoko - 15. poschodí není mezanin. Dodal jsem si odvahy a hupnul na zábradlí. Doleva jsem nemohl, tam byla oddělovací zeď vedlejšího bytu, která přerušovala zábradlí. Takže jsem to vzal napravo - běžel jsem 10 metrů po 6 cm šířky. Pak jsem uviděl otevřené balkonové dveře bytu souseda, kterého jsem trošku znal, a opatrně jsem tam vlezl. Nevyděsil se, poznal mne, jeho paní řekla, že až bude Macecha 2 doma, donese mne zpátky.

Tak jsem se tam uvelebil a od té doby jsem je navštěvoval, kdykoliv se mi povedlo utéct. Paní mně kupovala dobré konzervičky a Macecha 2 se divila, že doma málo jím, a docela jí to bylo recht, ušetřila. Ale jednou byla ta pohoda rázně přerušena. V bytě pod nimi, dvě poschodí níže, hořelo a při hašení se dostala voda až nahoru. Paní po nějaké době začala kašlat a doktoři jí řekli, že je na mne alergická. Takže byl konec mému wellnessu po stresu u Macechy 2. Po čase se ukázalo, že jsem byl nevinný - dusila se plísněmi mezi podlahou a koberci po té hasičářské vodě.

Přesto jsem se nevzdal a provedl úspěšný únik ještě o kus dál - zeď mezi mým intervalovým azylem a dalším bytem nepřerušovalo zábradlí. Došel jsem až před balkonové dveře kanceláře Mami, ale ty byly zavřené. Macecha 2 mne již mezitím zvětřila a volala mne. Jenže já zpátky nechtěl, a tak jsem udělal něco tak krkolomného, že lidem z protějšího domu, kteří to pozorovali, vstávaly hrůzou vlasy na hlavě! Skočil jsem totiž z balkonu o půl patra níž na cca 12 cm výčnělek vedoucí kolem "komor/dřevníků", ten jsem oběhl, z něj skočil na balkon ve 14. patře. A tak to šlo dál až do 7., tam mne lapili a odevzdali Maceše 2. Ta mi zase nabančila, abych prý věděl kam patřím. A ještě se s tím různě chlubila, všichni věděli, že není normální, ale nikdo pro mne nic neudělal.

Tak jsem byl nucen i nadále živořit v neútulném prostředí - M2 v zimě netopila, neměl jsem ani dečku, ani polštářek, o nějakém pelíšku ani nemluvě! Kdyby to nebylo tak smutné, byl by to dobrý vtip: Krátce před mojí záchranou v podobě Mami mi M2 koupila pelíšek - nízký oválný košík pro psa asi 40 kg váhy, pro kočku velmi útulný! S trapiteli se to trochu zlepšilo, uměl jsem už vyskočit na skříň a oni byli na sundání moc líní. Musel jsem tedy zase dál čekat na únikovou příležitost. O tom až příště - bude to poslední ještě ne moc hezké povídání, ale ta další to spraví.

Zdraví Pascha&Mami

Sdílejte!  |  O sdílení

15 komentářů

Reklama
Reklama