Óda na radost Opus 6 Devátá symfonie

Milí zlatí mourovatí, chlupatí a strakatí, tečkatí a okatí, ušatí a ocasatí, nohatí a podsadití, malí, velcí, tlustí, tencí, bílí, černí, hnědí, modří, málo zlí a hodně dobří!

Konečně se mi podařilo Mami doškrábat a dokousat :-) k tomu, abych mohl pokračovat v mém deníčku. Po mých balkonových přiběhlinách v 15. poschodí a mým oficiálním předáním od Macechy 2 na Mami začalo, jak u mne, tak i u Mami, zcela nové období života. Já jsem se začal mít jak "pašík" v žitě, Mami nastaly starosti, které by beze mne nikdy nezažila a tím pádem o moc přišla :-)))!

Jako první objednala sítě na oba balkony, protože tak dlouhé na skladě neměli. Předtím jsem se totiž dobýval ven - ne abych utíkal, jen na vzduch a koukat dolů. Tak mne nosila v náručí a pořád měla strach, že se třeba něčeho leknu, vytrhnu se jí a spadnu. Pcha - já a spadnout - co jsem se nachodil, co jsem se našlapal a naskákal z poschodí do poschodí... a nespadl jsem! Dobře - sítě došly, pak už se koupilo pouze 60 háků na připevnění a do velmi solidního betonu vyvrtalo 2 X 30 děr. Mami vrtala (převážně práce nad hlavou!), balancovala částečně na zábradlí, částečně na štaflích, které držel její kolega. Z domů naproti měli sousedé divadlo. Chtěl jsem pořád na balkon, abych jim pomohl, ale oni nechtěli.

Druhý den udělali západní balkon a na obou různé police pro mne na ležení, Mami je potáhla koberci. Když mne vypustila, vyzkoušel jsem jednu za druhou, byl jsem u vytržení, jak to mám teď krásné. Pohled z východního balkonu na les mne fascinoval - M 2 měla balkon jen na západ.

Co bylo dál už jsem dostatečně popsal minule - Mami snášela pelíšky, které jsem ignoroval (jeden jste již viděli, druhý ještě uvidíte), koupila ještě jeden záchůdek, příležitostně sem a tam nějakou novou dečku, fůru granulek a konzerviček - kapsičky (jsou to ty pytlíčky?) moc rád nemám, balík materiálu do záchůdku, několik různých hraček, se kterými si víceméně nehraju. Dostal jsem i "letní byt" - s Jágrovou chatou se pochopitelně srovnat nedá, ani když se postaví na balkon. Slouží jako útočiště hraček a občas tam i zalehnu, aby měla Mami radost. To pak ji mňoukáním volám a nechám se hladit, drbkat a muckat.

Tak ubíhaly dny, měsíce a roky, zkamarádil jsem se i s kolegou Mami. V podstatě mně ani jemu nezbylo nic jiného - Mami byla často na cestách i několik dní, takže se s ním dohodla, že on se bude o mne starat. Vlastně si to mohl už předem "vypočítat" - když jí M 2 řekla, že mne dá do útulku, přišla s brekem do kanceláře a s tázavým pohledem mu to sdělila. A co mohl chudák dělat jiného než přikývnout? Ale staral a stará se o mne dobře, když je Mami přes noc nebo několik dní pryč, zůstane tu se mnou, abych neměl stress při cestování k němu, a ani není na mne zařízen. Vzhledem k tomu, že mne má rád jako vlastního, pasovali jsme ho na "Papi" a tak o něm i mluvíme. Mami nejen četla i slyšela a vypozorovala sama, že kočky velmi dobře reagují na krátké výrazy, které končí na i nebo y, proto "Papi", Paschi, hami, hají, pipi, kaki...

Nyní přijde sluneční paprsek do mého života - tedy ne hned, chvíli jsme potřebovali oba, ale časem. Mami šla jednou domů a od sousedů, kteří se nějakou dobu předtím přistěhovali a občas se s Mami potkali na chodbě, vyběhla kočka a utíkala k našim dveřím. Paní ji chtěla hned zahnat do bytu, ale Mami říkala, že jí to vůbec nevadí, že ona má taky kočku. A že klidně můžou přijít na návštěvu k nám, že se třeba zkamarádíme, i když jsem kamaráda nikdy neměl. Paní poděkovala za pozvání a řekla, že tedy s Daisy přijde. Za pár dní někdo zvoní a paní s Daisy stojí přede dveřmi. Tak vešli dál do obýváku. Já jsem se ještě sílou zvyku (zazvonění = přijde trapič s bandou) schoval sice ne pod jídelní stůl, ale pod sideboard nedaleko vchodu do pokoje. Kočka mne pochopitelně zmerčila a postavila se kousek přede mne. Já jsem na ni začal výhrůžně vrčet a syčet (takhle mne Mami ještě nikdy neslyšela), ta začala prosebně mňoukat, spíš pípat, jakoby strachem. Já zůstal zalezlý, dvounozí se chvíli ve stoje bavili a dohodli se, že návštěvníci přijdou za pár dní znovu.

Tak se i stalo. Tentokrát vrčel vetřelec a já nic, dvounozí si sedli na gauč a mluvili spolu. Za chvíli přestal vrčet, já jsem šel k němu, očuchali jsme se a pak jsme se v klubku kutáleli po obýváku. Sami jsme se pak rozdvojili a znovu očuchali. Dvounozí rozhodli, že to zatím stačí a návštěva šla domů.

Příští setkání přineslo překvapení: Daisy není kočičí dáma, ale statný 7,5 kg vážící kocour, takže adept na kamaráda. A není to Němec, nýbrž Řek - jako maličké ale už samostatné kotě se na ně přilepil a nepustil. Neměl tam nikoho, takže nemohli jinak, než ho po dovolené propašovat (byli tam autem a to tenkrát bylo ještě všude na hranicích přísné) sem. Protože si celou dobu mysleli, že je to kočička, pojmenovali ji Daisy a to zůstalo, i když jim tady vet sdělil, že opak je pravda. Je vykastrovaný, přesně o jeden rok mladší než já.

Příští návštěvy už byla pohoda, provedl jsem Daisy celým bytem a hned jsme zabavili jako hřiště postel. Jinak jsme se honili a prali po celém bytě, ale krev nikdy netekla. Daisy potom chtěl pořád k nám, tak se dohodli denně ve 14 hodin a já už jsem na něj vždycky čekal.

Bohužel trvalo naše opravdové přátelství pouze přesně jen 2 roky - jeho lidi se odstěhovali daleko - kus severně od Erfurtu. Mami nás často fotografovala, takže existuje dokumentace našeho kamarádství, kterou si dovolíme vám po částech přenechat k nahlédnutí.

Váš Pascha

Sdílejte!  |  O sdílení

14 komentářů

Reklama
Reklama