Moje panička

Ahoj kočičáci,
musím vám napsat něco o své paničce. To asi nemá obdoby.
Byli jsme spolu koncem června týden na chaloupce a užívali si. Panička se vrtala v zahrádce, taky šla párkrát na výlet a kupodivu ani neztratila značku ani nezabloudila, což se dost při její orientaci divím. Já jsem v noci lítal s Filipkou, lezl po stromech, pozoroval jsem ptáky a hrál si s broučky, přes den jsem spinkal ve svých různých skrýších. Jenže pak jsem začal zalézat pod postel, kam normálně moc nechodím. Paničce to bylo divné, zase tak ošklivo venku nebylo, to lítám i v dešti a pak jí k velké radosti celý mokrý skočím v noci do postele. Sahala mi na čumáček, jestli mi něco není. Pak jsem zase vylezl, napapal se, prošel se po zahradě, spinkal jsem večer na klíně, tak se uklidnila. Ráno našla na verandě dost krve, aby to bylo od myši, jinak nic, žádný žlučník nebo hlava, i když já si s myškou vždycky spíš hraju a nosím domů, málokdy ji sežeru. Ráno se vždycky chodím pomazlit k paničce do postele, to se mazlíme úplně jinak než v Praze. Dám jí čumáček k čumáčku, tedy k obličeji, vrním, pacičkou ji vždycky nevědomky pohladím, olizuji, to jsou takové naše chvilky. Tak si všimla, že mám nějakou upatlanou packu, myslela si, že jsem šlápl na slimáka, že mám slepené chloupky. Pak ale viděla, že mám nějak vyvrácený drápek, ale já nemám rád, když mi někdo šahá na packy, tak toho stejně moc neviděla. Jenže pak jsem seděl na verandě a packu jsem držel ve vzduchu, a taky odkráčel po třech. To už začala šílet. Už viděla, jak mám otravu, amputovanou packu, ta má teda fantazii. Letěla k sousedce, aby jí dala číslo na veterináře v Rokycanech, hned volala, ať prý přijedeme hned, že to možná bude chtít operovat. Tak se domluvili na 11. To by nebyla moje panička, kdyby nezačala okamžitě zmatkovat. Sotva položila telefon, uvědomila si, že vlak v 10 nejede, že tam v 11 nebudeme. Volala zpátky, ale nikdo to nebral. Tak letěla ke druhé sousedce, zase chtěla číslo na taxíka. Tak objednala taxíka, ale zase pozdě si uvědomila, že nesnáším auto, a ani neřekla, že bude převážet kočku, teda mě. Nakonec to dobře dopadlo, taxíkářka má sama tři kočky a já jsem byl strašně hodný, ani jsem nemňouk. No a na veterině? Panička zase přehlédla čekárnu a vrazila rovnou do ordinace, ještě navíc zadním vchodem. To jsme se teda uvedli. Pan doktor mi packu prohlédl, ale mně se to vůbec nelíbilo, vrtěl jsem se a mňoukal, nakonec mě museli držet dva. Prý abych nekousl. Tsss. Panička hned, že já nekoušu ani neškrábu, tak se jí jen smál, že jsem kočka a ty škrábou i koušou. Nakonec řekl, že jsem se porval, že mám packu prokousnutou. To mě panička zase bránila, že já se neperu a ani nemám pocuchaný kožíšek, vyrvané chlupy a ani žádný jiný šrám. No to byla debata s veterinářem, ani nechci vědět, co si o paničce myslel. Vrazí tam úplně jiným vchodem jak nesvéprávná, čekárna nečekárna, a ještě se s ním hádá, že já se neperu, nekoušu ani neškrábu. No prý se nemusím vyloženě porvat, jen se prostě jiný kocour ožene, když mu něco přeletí přes čumák, a je to.
Dostal jsem do kožíšku dvě injekce, prý nějaká antibiotika a analgetika, a že nemám chodit ven. Za dva dny ať přijdeme znovu. Pak jsme courali po Rokycanech, já jsem byl zalezlý v taštičce, panička mi hned koupila něco dobrého jako bolestné, a čekali jsme, až pojede vlak zpátky na chaloupku. Samozřejmě, jen co jsme vystoupili, byl jsem k neudržení, rval jsem se z tašky, až mě panička musela pustit, zákaz nezákaz. Vzal jsem to sprintem hezky po čtyřech na zahrádku. Zalezl jsem do dříví a všechno to příkoří zaspal. Ale v noci jsem měl vězení, panička mě nepustila. Všechno jí došlo. To, jak jsem byl zalezlý, i ta krev na verandě. Moje krev. Pořád se mě ptala, kdo mi to udělal, chudáčkovi, ale já to neřekl a neřeknu. To je moje kočičí tajemství, nejsem žalobník. Stejně, já bych si to olízal a vyléčil sám, ale to bych nesměl mít takovou úzkostlivou paničku. Tak se mějte. Pak mám pro vás ještě jeden příběh s paničkou, ale to až jindy.

Sdílejte!  |  O sdílení

14 komentářů

Reklama
Reklama