Moje panička II

Ahoj kočičáci, nedávno jsem vám slíbil, že ještě něco napíšu o své paničce. To bylo tak. Začátkem července, jak byly ty hrozné tropy a v pondělí volno, jsme zase byli samozřejmě na chaloupce. Už cesta v pátek nebyla nic moc, panička pro mě měla mokrý hadr, že mi bude ve vlaku otírat tlapky, abych se v tom kožíšku neupekl. Jenže já nerad, vrtěl jsem se, nechtěl jsem to odporně mokré. No ale zvládli jsme to, dorazili jsme v pořádku, ani jeden z nás se neuvařil. Panička celé tři dny měla dilema, jestli mě má v těch vedrech nechat na chaloupce, i když ví, že třetí den budu chodit za sousedkou a paničku budu hledat a bude mi smutno. Nakonec mě tam s velkým přemáháním nechala. Obě sousedky byly řádně informovány, že tam zůstává její zlatíčko. No jo, to by ale nebyla moje panička, kdyby hned jak přijela do Prahy, nevolala sousedku, aspoň jednu. Prý jsem nebyl viděn. To ještě šlo. Ale druhý den volala druhou sousedku, odpověď stejná, večer to samé. Prostě mě nikdo neviděl. To už vyšilovala a další den s ní už vůbec nic nebylo. Ona mi to pak všechno vyprávěla, jak jsem ji zase připravil o deset let života. Kdyby mohla z práce, prý by skočila na vlak a jela aspoň na otočku, jenže celý týden tam musela být až pozdě do večera. V tý její hlavě už probíhaly nejděsivější scénáře: jsem přejetý na silnici (tam nechodím), jsem utopený v sudu (tam nikdy nelezu, to Filipka si vykračuje po okraji), roztrhal mě pes (to bych utekl, ne?), kousla mě zmije (tam nikdy žádnou neviděla), někdo mě někam zavřel (copak jsem hloupej?), sežral jsem otrávenou myš (s těmi si většinou jen hraji) a kdo ví, co ještě. Nakonec to dopadlo tak, že volala strejdu (svého bratra), jestli by se nemohl na chaloupku za mnou podívat, aby mě našel, živého nebo mrtvého. Vylíčila mu všechno možné, co se asi stalo, prý kde mi udělá hrobeček, že budu mít za chvíli narozeniny a svátek, že už má dárek, no asi dost hrůza, takže strejda se raději sebral a jel. Nenašel mě. Jen paničku uklidnil, že někde být musím, protože zmizelo dost granulí. Pak volal asi za půl hodiny znovu, že jsem byl nalezen. No já jsem byl zalezlý v kytičkách, tam to horko bylo docela snesitelné a strejda mě asi přehlédl, protože fakt hledal. Panička mu totiž popsala všechny mé skrýše. Pak jsem se se strejdou pomazlil, když vážil takovou cestu kvůli mně (řekl bych spíš, že kvůli paničce, aby se nezbláznila), dostal jsem kapsičku a zase jsem si zalezl a strejda odjel. V pátek panička přijela a všechno mi povídala. No viděli jste to? Sousedka si z ní dělala legraci, jestli prý nevolala policajty. Bylo mi paničky až líto, jak se o mě bála, tak jsem se jí držel jako klíště, chodil jsem pořád za ní a v noci jsem jí nejméně čtyřikrát skočil do postele, olizoval jsem jí obličej, pacičkama po ní šmátral, vrněl jí do ouška, aby věděla, že mě má a že jsem živý. Kdyby mě strejda nenašel, tak by mě fakt zajímalo, kolik lidí by ještě zbláznila, ona by asi ty policajty fakt volala. Máte někdo taky takovou paničku? Ale mám ji rád.

Sdílejte!  |  O sdílení

9 komentářů

Reklama
Reklama