Max dostal kšíry

My kocouři, co spolu bydlíme ve druhém patře, jsme si už několikráte říkali, že by bylo dobré zjistit, jak to vypadá venku na ulici, nebo alespoň na dvoře. Láďa se tam již kdysi dostal, tedy na ten dvůr. Že prý tam žije zlá venkovní kočka a ta ho protlapkovala, že se z toho ještě teď diví, že se ji to podařilo. A když jsem se já, úplně nenápadně, před týdnem dostal do sklepa, jsem jí tam potkal. Syčela a ježila se, říkaje, vypadni, tady vládnu já. Dohodli jsme se tedy s Maxem, že dvůr nebude to pravé ořechové a že se musíme dostat na ulici. A protože Max je černý kocour a tím pádem ovládá magii, telepaticky přikázal Jirkovi, že má koupit kšíry. A tak se i stalo.

Nastal den, kdy Jirka přinesl domů kšíry i s vodítkem. Snažil se nás do nich navléknout. Trpělivě jsem s Jirkou bojoval, snažil jsem se, aby se mu to nepodařilo, mi je navléknout, škubal jsem, utíkal. Povedlo se. Nepodařilo se mu je navléknout. Otočil se tedy na Maxe a s vyplazeným jazykem, ano, přesně tak, jak to dělají psi, se řítil na Maxe. A ten? Nechal si je navléknout, neprotestoval. Chodil s nimi po bytě, hlavu vzhůru a vytahoval se. Nadhazoval hlavou, ocásek natažen, a že prý je frajer. Druhý den se již promenádoval po chodbě a třetí den k tomu přibylo vodítko. Taky na chodbě. Čtvrtý den se odvážili jít spolu ven. Max natěšen, Jirka otevřel dveře, Max popošel tři kroky a zděsil se. Takové velké prostranství, tolik lidí, pes i auta. Sice bydlíme spíše v parku než na ulici, ale přeci. Byl to pro Maxe šok. Začal sebou škubat, vytřeštil oči, sklopil uši a zahájil sirénu. To vám byl, čumáci, křik. Jirka říkal, že tolik lidí, co v tu chvíli kouklo z okna, nikdy ještě neviděl. Z Žabky vyběhli kouknout se, co se děje, i z místní knajpy vyběhli.

Max se rozhodl, že už nikdy, ale opravdu nikdy, nechce na sebe kšíry, a že navěky chce být jenom domovní kocour. Srab.

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama