Ležel jsem s klukama v posteli. Venku se stmívalo a měsíc vykukujíc vydával tóny chladné noci. Honzík se přitulil a podržel si mojí pravou ruku. Max se přitulil k hlavě a packu si položil na mou tvář. Oba vrněli. Vyprávěl jsem jim krátký příběh, který jsem někde kdysi četl. Jestli chcete, poslechněte si taky.
Na střeše u komína seděla kočka Stračena, dívala se na měsíček a tiše mňoukala. Její přítelkyně Černuška, ano Maxi černá jako ty, vystrčila hlavu z vikýře a pravila: „Co je, Stračenko? Proč nejdeš na besedu mezi nás?“
„Trápím se, Černuško. A řeknu ti taky, proč. Naproti v tom krásném domě bydlí ve vysokém přízemí Sněhulka. Je celá bílá, má červený pásek a sedává v okně na hedvábném polštářku. Ach to je krása.“
„To věřím, znám jí také,“ řekla Černuška.
„Sněhulka patří malé slečínce Lilince,“ vypravovala dále Stračena, „já náležím jen chudé Toně a proto se Sněhulka tak náramně nade mne vypíná.“ Sklopila oči a mluvila dál: „Kolikrát jsem se pod jejím oknem naseděla a jí naprosila, aby jednou seskočila dolů a šla se mnou po střechách na procházku. Vždy se ke mně jen zády otočila a pravila: mňau, nepatřím mezi vás, jsem urozenější. Nejsem jenom kočka jako jiné kočky. Ach arcí, není to kočka jako jiná kočka, vždyť jí létá kanárek nad hlavou a ona ho nesežere. Ale předevčírem, když jsem ji zase prosila, aby šla mezi nás, skočila oknem do pokoje a již se mi nechce ukázat. Ach jak si přeji, abych jí zase uviděla na tom jejím hedvábném polštářku!“
„A pro takovou hrdou kočičí fiflenu se soužíš?“ kárala jí Černuška, „kočka jako kočka.“
Marně však přemlouvala Černuška svou přítelkyni, aby s ní šla na kočičí besídku a byla veselá. Stračena zůstala samotinká při měsíčku na střeše naproti Sněhulčinu oknu. Najednou se něco dole na ulici stalo. Čtyři mladí chlapci přišli pod okno, vytáhli z kapes noty a dali se do zpěvu. A když nekrásněji zpívali, hle, tu vyskočila Sněhulka na okno a sedla si na polštářek. Stračeně se zdálo, že se na ně Sněhulka usmívá a že si při jejich písní olizuje hubičku svým jazýčkem. I umínila si hned, že taky s kamarádky Sněhulce pod okny zazpívá, aby se taky i na ní tak hezky usmála. Že zpívali chlapci Lilince k zítřejším narozeninám, nevěděla.
I vyhlédla si Stračena hned tři kočičí výborné zpěváky. Černušku, Mouřilku a Perničku. Sama byla k nim čtvrtou. Druhého dne od rána si ulizovala packy a napomínala kamarádky: „Máte čistý kožíšek?“
A jak večer vyšplhal měsíček nad střechy, postavily se všechny - Stračena, Černuška, Mouřilka a Pernička - pod okno, jak ti čtyři mládenci včera, i daly se do zpěvu. Napřed zpívaly jenom tichounce, ale zanedlouho se rozezpívaly tak hlasitě, jak jen to kočky při měsíčku dokážou. Byla to pravá kočičí muzika. Teď, teď musí Sněhulka vylézt na okno, myslela si Stračena. Musí, přeci musí vylézt a poděkovat. A hle, opravdu se otevřelo vnitřní okno, potom vyhlídka, ale místo Sněhulky ukázala se tam služka, i vychrstla na kočičí kvarteto plný džbán studené vody a to se rozuteklo. To se rozumí, že byla od toho večera Sněhulka tím pyšnější a Stračena tím utrápenější. Stračeně navzdory vyskakovala o to častěji na okno a mazlila se tam se svou slečínkou. Chtěla tím dokázat svojí vznešenost, a že není jako jiné kočky. Dávala se od Lilinky teď na okně co nejčastěji krmit, hrávala si tam dlouho s kanárkem, který byl ochočen, že neuletěl. Kdykoliv se Stračena ukázala, obrátila k ní schválně vysmívavou tvář.
Proto se nešťastná kočka ráda schovávala pod lavicí, na které seděla chudobná Tonička, která také k protějšímu oknu koukávala, jenomže ne na Sněhulku, ale na Lilinku. Měla podobnou žalost jako její Sněhulka. I nad ní vypínala se Lilinka, nechtěla si s ní nikdy hrát. Lilinka byla příliš zpanštělá a pohrdala Toninkou.
Ale jednou, když Lilinka, Sněhulka a kanárek si hráli v okně, přišla na kanárka najednou bujnost. Sletěl a sedl si dovádivě pod okno na cestu. A tu vjela i do Sněhulky kočičí divočina, naježila hřbet, skrčila se, a než se Lilinka nadála, skočila kočička na ubohého kanárka, čapla ho do huby a utíkala s ním do nejbližších dveří a tam zrovna pod Tončinou a Stračeninou lavicí kanárka zchroustala. „Ach, milá Sněhulko, přeci jen jsi kočka jako jiné kočky,“ radovala se Stračena a otáčela se kolem ní a Sněhulka ze strachu před svou slečinkou zůstala v chudé chatrči a nevadila jí chudoba. Poznala něco jiného, než je jenom bohatství. Poznala přátelství. Se Stračenou se prochází po střechách a vzájemně se otírají, a jestli nezemřely, žijí do dnes.
Tak, kluci, a spát.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?