Jak jsem nesměl na houby

Venku je dnes pochmurné počasí, sníh není, tak mám dost času na drápání deníčku, kterým jsem se v poslední době moc nevěnoval. Zalovím trochu v paměti a vida, tohle by za zapsání stálo :-)

Koncem léta začaly v nedalekém lese jak o závod růst houby. Panička nás tedy odpoledne pravidelně opouštěla, vyrážela směr les a po nějaké době se vracela s košíkem plným hub. Mám ji radši pod dohledem na zahradě, tak jsem si usmyslel, že půjdu s ní. Je ale mazaná, vždy se jí podařilo vyklouznout tak, že jsem měl nanejvýš šanci ji vidět, jak se vrací zpátky. Až jednou se mi to povedlo.

Už byla za brankou, kde máme s Fousem kočičí ráj, když jsem se k ní přitočil a začal se jí třít o nohy. „Miki, mazej domů!“ No, tak tohle jsem slyšet nechtěl a začal jsem ji i přes zákaz doprovázet. Musím jí přece ukázat, jak moc je to za plotem zábavné. Víte, kudy mě táhla v domnění, že se mě zbaví? Kopřivama! Tsss, kam s tím na mě. Ladně jsem se propletl, sice to příjemné moc nebylo, ale dal jsem to. Ty kopřivy jsou naštěstí jen za jedním plotem, dál už jsou krásně vysekané úzké cestičky. Aby mě nemohla chytit, skákal jsem do vysoké trávy, co roste na louce za ploty. Občas se někde vynořil na cestičce a ukázal se jí.




Naivně doufala, že mě to brzy přestane bavit a něčím se zabavím a nechám ji frnknout. Chacha!!! Tak jsme minuli jeden plot, druhý plot, pod třetí jsem elegantně vlezl, když jsem viděl děti na zahradě, které volaly: „Jé Miki, jdeš zase na návštěvu?“ Panička nevěřila vlastním očím, jak vím, která zahrada má kde díru pod plotem přímo na velikost kočky a kam všude se dokážu dostat. Mylně se domnívala, že se zaseknu na nějaké zahradě, ale já jí byl za chvíli zase v patách. „Teda, fakt tě mám dost! Do lesa se mnou nepůjdeš, už jsem řekla! Kšíry na tebe nemám, potkáme nějakýho vořecha a tebe pak budu lovit po stromech. To už kdysi zkoušel Fousek a taky jsme ho s sebou nevzali."

Kecá, proč bych nemohl? Tam jsem ještě nebyl a musí to tam být zajímavé, když tam chodí tak často. Proč bych nemohl já? Čekala, že se unavím, přece jenom to až zas tak blízko pro kočičáka není. Ploty nám už dávno zůstaly za zády a já šel jak pejsek za ní. Sice občas učinila další pokus mě zahnat zpět, ale já se nedal :-)

Došli jsme až k posedu, který je od lesa coby kamenem dohodil. Už jsem cítil vůni lesa a těšil se na dobrodružství. A víte, co mi ta proradnice udělala?!? Tvářila se, že jakoby nic a chytla mě. Já se rád nosím, to nepopírám, ještě když slibovala, že půjdeme na výlet. A ani jsem si moc nevšiml, že hodila kličku domů. Prohlížel jsem si okolí z jiné perspektivy, než kterou znám, a nechal se klidně nést. Že mě podvedla, tak na to jsem přišel až v okamžiku, kdy jsem zjistil, že jsme za naší zahradou.




Mrskla s košíkem a mě pevně stiskla, protože jsem se jí začal z náručí rvát ven. Navíc u nás zvonila pošta s nějakým balíkem. Na ně houkla, že hned to bude. Dovlekla mě do baráku a kočky, zamkla mě tam! Pošťák blbě slyšel, tak o mně ještě potom roznášel pomluvy, že jsem marod a musejí mě nosit ven! Jako bych neuměl běhat sám!

Naštěstí houby přestaly růst a paničku mám zase jenom pro sebe a vydatně jí pomáhám na zahradě s podzimními pracemi, ale o tom až v dalším deníčku.

Sdílejte!  |  O sdílení

11 komentářů

Reklama
Reklama