Proč se s Fouskem snažíme být hodní

O štěkalovi, žijícím v zahradě nad námi, jsem vám už psal. Pro ty, kdo deníček nečetli, tak štěkal je asi roční fena německého ovčáka a jmenuje se Sára.

Přiznám se, že jsme se jí s Fousou něco nazlobili, když ji v prosinci 2015 přinesli a byla nám představena. Oproti její předchůdkyni tahle startovala od štěněte na první našlápnutí, a tak jsme ji o to víc společnými tlapkami provokovali u plotu, lezli jí do jejich zahrady, sedávali si na silnici před jejich brankou a pošklebovali jsme se, že my za plot můžeme a ona ne.

Trochu se vrátím do loňského léta, kdy její páníčci odjeli na dovolenou a naše panička se nabídla, že si s ní bude chodit hrát, aby jí nebylo smutno. Jídlo jí obstaral jejich děda, který sem denně dojížděl. Neradi jsme viděli, jak nám panička odpoledne odchází na sousední zahradu a závistivě jsme pozorovali, jak si s tím čoklem hraje a mazlí. Navíc usoudila, že by jí to mohla nějak zpestřit, a vzala ji jednou k nám na zahradu. Dobře věděla, že jsme oba zalezlí doma. Sára byla nadšením bez sebe a lítala po naší velké zahradě jak pošuk. Panička jí chtěla ukázat páníčkovi, který byl také doma, a zabouchala na okno od obýváku. Bouchala, bouchala, páníčka se nedobouchala, zato vzbudila nás dva, Fousovi je v jeho věku už leccos putna, takže jsem se šel podívat na okno já, co to je za rámus. Kočky, já myslel, že mě klepne!!! Nevěřícně jsem zíral na toho drzého čokla, jak stojí pod naším oknem a nadšeně zírá. Vůůůůbec se mi to nelíbilo. Naštěstí byl čokl brzy odveden zpět na svoje. Říkal jsem si, že ten můj ošklivý pohled, který jsem hodil (panička přísahala, že jsem prý i vykulil oči a pak se zamračil), jí stačil, aby čokl zůstal, tam kde je. No, to byste museli znát naší paničku! Druhý den přivlekla čokla znovu a rovnou do altánu. Netušila, že mě mezitím někdo z rodiny pustil, a tak jsem si šel „návštěvu“ do MÉHO altánu prohlédnout. Předváděl jsem jí své nejlepší kousky – skoky na pec, lezení po trámech apod. Sára předvedla taky, co dovede, a ve snaze se za mnou dostat, pěkně paničce podrápala nohu a málem jí podtrhla nohy. Myslíte, že tohle bylo pro paničku dostatečným varováním??? Ani náhodou!!! Další den se čokl u nás objevil na chvíli znovu a to už bylo i na mě moc – začal jsem natvrdo vyhrožovat, a když si nedala říct, skočil jsem po ní. Ozvalo se zakňučení (jednu dobře mířenou chytla přímo do čenichu) a už jela domů jak namydlený blesk. Další pokusy panička vzdala. Sáře se vrátili její páníčci a byl klid. Ale jen chvíli.

Čokl zřejmě usoudil, že u nás je fakt zábava, a "zábava" opravdu nastala pro všechny. Jednoho dne (někdy v září) přijela panička z práce, a když došla od garáže do zahrady, zůstala stát jako solný sloup. Po celé zahradě byly rozházené malé plastové květináče, na trávníku se různě válela polínka z kůlny apod. Po chvíli se vzpamatovala, když v duchu vyloučila náhlý hurikán a podobné nesmysly, vyloučila i nájezd srnek – konečně máme plot, tak se sem okusovačky nemají jak dostat, napadli jsme jí my dva s Fousou, ale zas tam neseděla ta polínka a taky, proč bychom to najednou udělali. Šla si domů dát věci, převléknout se a vrátila se na zahradu, aby tu spoušť uklidila. My jsme s Fouskem spokojeně chrupali v obýváku a kluk se dušoval, že už tam spíme docela dlouho. O nepořádku na zahradě nevěděl nic. Panička se tedy vrátila na zahradu, sbírala ty rozházené (některé i fest okousané či rozkousané) věci a v tom se jí za zády ozvalo něco jako funění a lehce to do ní zezadu drclo. Málem ji kleplo! Víte, co ji bláhovou napadlo? Divoké prase!!! Když ji přešla ta první hrůza, otočila se a za ní stála Sára a nadšeně vrtěla ocasem. Tak se přišlo na to, že Sára byla po nějakou dobu velmi pilná a zničila nám asi 3 plotová pole, ve kterých si vyrobila parádní díry zrovna v místech, kam vůbec není ani od nich, ani od nás vidět, takže se krásně mohla dostat k nám a zřejmě i zpátky. A tím to začalo.

Nebylo snad dne, kdy by k nám nezdrhla, a naši ji i několikrát denně vraceli k nim. Nějaké zábrany? Na co? Vždycky si našla způsob, jak je dřív nebo později překonat. Stala se z ní notorická útěkářka. Dokonce, i když byla uvázaná u boudy, nějak se jí povedlo, aby k nám stejně utekla i s řetězem... Znovu se plot zadělal a pak byl chvíli klid. Až zas jednou. Byl krásný podzimní den, panička uklízela záhony a připravovala je na zimu. Já seděl kousek opodál, a pokud jsem uznal za vhodné, přiložil jsem packu k dílu (přerovnat košíčky s cibulkami, vyhloubit díru, popř. do ní nahrnout zeminu). Musel jsem si pochopitelně taky odpočinout, takže jsem si způsobně sedl, lelkoval a snil o myškách. V ten okamžik se rozhrnuly túje u plotu a s radostným výrazem se v nich objevila Sára a hrnula se k paničce. Ta měla strach o mě, takže zavolala moje jméno jednou, podruhé, pak už vysloveně zařvala a já se milostivě otočil. Naskytl se mi pohled na toho drzého čokla, kterého se panička snažila držet za obojek. Okamžitě jsem zaujal bojovou pozici, pořádně se naježil, vykouzlil ocas a la veverka a začal vyhrožovat syčením a mručením. Každý normální kocour/kočka by to pochopil/a, že jde fakt do tuhého, a klidil/a by se. Co si myslela Sára, fakt nevim. Vyškubla se paničce a udělala pár skoků směrem ke mně. To mě tedy fakt dožrala. Je na našem a ještě je drzá!!! Na nic jsem nečekal a vystartoval jsem proti ní. Lítal jsem kolem ní v půlkruzích a skákal jsem proti ní s vytasenými drápy a snažil se jí seknout. Zdatně mrcha uhýbala. Paničku obcházely mrákoty, mě viděla zakousnutého, anebo šíleně zdrápaného psa, kterému ještě bude platit x návštěv veterináře... To, že na nás řvala jak zjednaná, ani jeden z nás nebral v potaz. Náhodnému chodci se musel naskytnout obrázek pro bohy. Totálně vytočený kocour, který útočí na tak velkého psa, a řvoucí ženská v teplákách... Nakonec se paničce povedlo Sáru chytit a rychle ji vypakovala k nim. Já se pro jistotu uchýlil na strom, abych ten šok rozdýchal.

Sára nepoučena touto zkušeností úspěšně utíkala dál, pak už brzy vymákla, že i u nás se dá pod plotem zvětšit jedna díra, a klíďo foukla ven. Takže naše zahrada se stala jakýmsi tranzitním územím a veškeré okolí bylo brzy z čokla docela na mrtvici. To, že někomu prožene kočku, to by asi nikdo moc neřešil, ale její lumpárny nabývaly takových rozměrů, že nakonec i jejím páníčkům došla trpělivost, sbalili jí batůžek a šla z domu. Tak sice na jednu stranu máme s Fousou klid, bez obav lezeme zase do horní zahrady, ale snažíme se v rámci možností nezlobit, abychom nedopadli jako ona.


foto: Hlásím narušení prostoru zahrady nezvaným štěkalem!

Sdílejte!  |  O sdílení

15 komentářů

Reklama
Reklama