Jak jsem byla na výstavě

Asi před měsícem mi panička začala říkat, že mě vezmou na výstavu koček, že bude přímo tady v Olomouci. Bylo mi to celkem jedno, protože jsem moc nevěděla, co to znamená. Dva dny před onou událostí jsem ale začala tušit, že to bude něco strašného - páníček mě totiž vykoupal! Řvala jsem na celý panelák, no nic mi to nepomohlo, musela jsem držet. Pak mě ještě fénovali a potom i česali, dokonce i na bříšku, kde to nemám moc ráda, a taky na ocase, kde to nemám ráda vůbec.

V sobotu ráno mi na srst nasypali ještě jakýsi pudr (doteď smrdím jako mimino), nacpali mě do přepravky, strčili do auta a pak mě násilím vytáhli v jakési obrovské hale na zdravotní prohlídku. Koukali mi tam do uší a do očí a prohrabávali srst, asi jestli nemám nějaké breberky. A pak to bylo ještě horší – strčili mě do klece! Mňoukání jsem spustila už doma v přepravce, teď jsem ale začala řvát opravdu hodně, strašně jsem se bála. Páníčci mě chvilkami vytahovali ven a nosili v náručí, abych se podívala, že se mi nic nestane, že i ostatní kočky jsou v klecích. Moc to ale nepomohlo, pořád jsem hodně rychle dýchala a polštářky na tlapkách jsem měla stresem úplně zpocené, i když to tam všechno postříkali jakýmsi Feliwayem.

A to pořád ještě nebylo všechno! Když se na tabuli objevilo číslo 41 - to jsem byla já - tak mě zanesli k paní posuzovatelce. Ta mě všelijak prohmatávala, projížděla mi rukou srst, nadzvedávala ocas a dělala mi všelijaké další otravné věci, například chtěla, abych stála, když jsem zrovna chtěla ležet. A pak přišlo to úplně nejhorší ze všeho nejhoršího! Protože se ještě rozhodovalo o nominaci do Best in Show, tak mě panička chytila do takového předepsaného postoje a držela nataženou jako špagát. Strašně se mi to nelíbilo, začala jsem moc plakat a schoulila se jí na rameno, takže jsme nikam nepostoupili. Panička mě chlácholila a říkala, že to vůbec nevadí, že i tak jsem její zlatíčko. A že už se mnou na žádnou výstavu nikdy nepůjde, to že mi slibuje. Ale prý musím vydržet až do konce, protože jinak bychom museli platit pokutu, že jsme jim z té výstavy odnesli exponát. To jako mě. Tak jsem si tedy dala trošku říct a malinko se uklidnila. Ale opravdu jenom malinko.

Páníčci mě pak to té odporné klece už nevrátili, nechali mě venku v pelíšku na židličce anebo mě drželi v náručí. Díky tomu byl kolem nás pořád hlouček lidí, hlavně dětí, a rázem se vytvořila fronta na moje hlazení. Každý si mě fotil, protože všechny ostatní kočky byly zavřené v těch klecích zakrytých záclonkami a já jediná jsem byla vidět. Páníčkům pořád někdo děkoval za to, že si mě mohl pohladit, vyfotit a případně i pochovat. Akorát k nám pořád chodili nějací jiní chovatelé, ať mě páníčci strčí zase zpátky do klece, že se takhle určitě nakazím nějakou strašnou nemocí a do čtrnácti dnů že umřu. Páníčci ale oponovali, že jsem takhle klidnější a spokojenější, a tak jsem byla hlazená a obdivovaná až do večera. Tím pádem to pak už docela rychle uteklo.

Když celé to utrpení skončilo a my se vrátili domů, tak se páníčci báli, že se s nimi nebudu alespoň týden bavit. No já byla ráda, že jsem doma a že už nikdy na žádnou blbou výstavu nemusím, tak jsem jim to všechno odpustila. A jak jsem celý den nejedla a nepila a ani nečurala (do tamního záchodku jsem si šla na protest akorát lehnout), tak jsem pak celý večer jedla hodně a pila hodně a i hodně čurala.

Na výstavě jsem se sice nechovala jako výstavní kočka, ale páníčci jsou na mě i tak pyšní, protože jsem prý prošla excelentně! Dle posudku mám EX všechno, co se dalo – stavbu těla, profil tváře, posazení uší, barvu očí, hustotu i barvu srsti. A do kolonky výsledného celkového dojmu mi napsali, že jsem rozkošná mladá dáma :-)

Vaše Cassandra

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama