Zuzin intenzivní kurz pro budoucí majitele koček

Milí budoucí majitelé koček, jistě se už těšíte, jak si dovedete nějakou z mých sestřenic, strýců, neteří z osmadvacátého kolene a máte plno plánů, jak si čičinu vychováte, jak se bude chovat...

I mí majitelé plánovali, ale to bych se jim do domu nesměla dostat já, a jejich plány jsem značně pokroutila. Proto mám pro vás malý rychlokurz, jak se na čičinu připravit a co dělat dál. Tyto rady v nějaké super odborné knížce nenajdete, to se jen předává mezi námi kočkami.

1. Po příjezdu s námi k vám domů - hned nešilte, když nás tři vteřiny nevidíte.

U mých dvounožců to bylo tak, že mě přivezli domů, pořád na mě mluvili mým jménem, abych si zvykla, ale snažili se mě mít pořád pod dohledem. To víte - "nezná to tady, aby neutekla, blablabla..." Já si zalezla za kuchyňskou linku, byla tam tma, soukromí a žádní páníčci. V tom ale malá panička dělala povyk a snažila se mě vylákat ven.

Vaše místa si musíme prošmejdit, aby se z nich vzápětí stala naše království. Musíme se tam trochu porozhlédnout a zjistit, kde to vlastně jsme. Nechte nám chvilku volna, ať si chodíme po místnosti, kam chceme, nevylákávejte nás zpoza skříně, zase vylezeme.

2. Neplánujte, kde budou naše teritoria.

Když mě dováželi, plánovalo se, že budu spíše venkovní, samostatná, nezávislá kočka. Momentálně já, venkovní, nezávislá, samostatná kočka spím každou noc s paničkou v posteli, a i když jsem v zahradě ráda - není snad nic lepšího než si chodit po gauči a stočit se hned vedle některého z mých kočkomilů koukajícího zrovna na nějaký seriál.

Vždy počkejte, jak na vás zapůsobíme. I když budete plní plánů, že budeme hlavně venku/nebo naopak doma na gauči, uděláme vám to přesně naopak a vy s tím nic moc neuděláte. Vybereme si, co chceme, a díky zákonu schválnosti se to vymyká vašim ctěným plánům. Ale obvykle na vás naše kouzlo tak zapůsobí (jsme přece kočky a všechny naše prababičky s tím mají dlouhé zkušenosti), že se nám podřídíte. Ne, že byste měli na vybranou :)

3. Počítejte s tím, že nás rozmazlíte.

Abych pochopila, v jakých miskách na mě čeká něco dobrého, pokaždé, když do nich kočkolimové něco dali, mi misku ukázali, já se k ní rozběhla, a šli s ní na místo, kde mají moje misky trvalé bydliště. Já za miskami běžela, a když byly konečně položeny, s chutí jsem se najedla.

Ted už mě k mističkám jinak skoro nedostanou, často čekám, jestli mi kolem hlavičky neproletí nějaká ta miska. Když ne, tak k miskám seběhnu, a snad nikdy nejsou prázdné, ale - prostě to není ono, není nic lepšího, než když si musíte za svou miskou hravě běžet a na konci vás v ní čeká odměna.

Prostě si mě celkem rozmazlili, a počítejte s tím, že vy si vaši číču také rozmazlíte. Někdo více, někdo méně, ale i vy se budete snažit kočce ulehčit a zpříjemnit první dny u vás, a pak, jak si na to zvykne, se toho už nezbavíte. Ale je to o tom kouzlu, o kterém jsem psala výše - budete nakonec rádi, že si nás můžete rozmazlit ;)

To byl konec mého prvního rychlokurzu, určitě dojde i na pokračování. Teď musím končit, v dáli někdo drží misku s něčím lahodným, aby mohl nakrmit tu venkovní kočku, právě se válející na měkké židli u počítače.

A všem u vás novým nebo i zdomácnělým čičinám ode mě pošlete jedno velké, srdečné MŇAU.

P.S. Ta fotka - přizvali mě k oslavě patnáctých narozenin mé malé paničky. A dostala jsem se i na dort! Sice jen z růžové polevy, ale malá panička tam prostě chtěla mě a nikoho jiného. A pak mě velká panička přidržela u dortu, já se coby rozená fotomodelka koukla do fotáku a malá panička mě s tím MÝM dortem blikla;) No jo, mají mě rádi:)

Sdílejte!  |  O sdílení

2 komentáře

Reklama
Reklama