Otevřený dopis Martě Kubišové

Milá Marto,
škrábu Ti, protože jedině Ty, se svou duší naplněnou touhou pomáhat utlačovaným, trápeným a bezprizorním zvířátkům, můžeš pochopit a případně pomoci mé ztrápené dušince, která naplněná depresí lká nad nepřízní osudu a nad tím, co mi v několika posledních dnech provedla má dvounožkyně, bytost, jež se sice staví do úlohy mé mamky, ale přitom tento týden tak zákeřně zaútočila na mojí existenci, že proti ní Japonci v Pearl Harboru byli pěkní vomáčkové.
Tak zaprvé - ZNIČILA MI KOČKODROM, potvora!!! Prkno, které pro mne sice neznamenalo svět, ale most ze švestky na terasu, po němž jsem překonal výšiny a v kteroukoliv dobu tlapkou zabušil na sklo, aby mne vpustili do pokoje (no prosím, občas jsem strhnul pár třísek, sem tam silikonové těsnění, no bóóóže...). Teď se válí na trávníku, kolem dokola plno dříví, celá zahrada v třískách ... já stojím pod terasou, žalostně pláču, co pláču, řvu jako kráva! A nikdo mě neslyší... No tak teda jo, mamka se teď činí, každou chvíli chodí dolů ke dveřím a volá mě, však jí vždycky pěkně seřvu, kde si tak dlouho válí pozadí. Už se i u terasy válí cosi, co by mohlo být novým kočkodromem, ale nevím, nevím, venku je hnusně, že by psa nevyhnal, natož kocouře, a navíc mamka říkala, že ta kláda je těžká jako prase, tak to se toho hned tak nedočkám... Jinak takto, milá Marto, vypadá v praxi, když se někdo ujme ztracené vlády nad věcmi svými, takže jestlipak v tom taky nemáš tlapku, aha? Válí se tu sice cosi na stole, co vypadá, že na tu destrukci stromového porostu má jakýsi úřední slint, ale nebudeme si nalhávat, že pokácení poloviny zahrady je hnusný zásah do ekosystému našeho města a co na tom, že ty stromy si tykaly s plavuněma a víc než ovoce z toho bylo svinstva. A kdyby mamina pila slivovici, tak tu bude stát dál strom s kočkodromem, ale to ona jako naschvál pije víno, a ještě je u toho vybíravá!
Ale dál - za druhé - zase mě šoupla do přepravky, zase jsme jeli tím hnusným smradlavých autem a zase mě doktor bodal a osahával, tlamičku otevíral a vůbec mě všelijak otravoval, takže jsem celou dobu trpěl jako zvíře a ztrátou svého kočkodromu narušená psychika dostala další hlubokou ránu. Plakal jsem po cestě, moooc usedavě, holky na mě šišlaly jako na mimino (slyšet je tak někdo, tak mají zaručený pobyt v Bohnicích a ještě k tomu zvláštní prémii za ukázkovou demenci). Že jsem zdravý a očkovaný je pouhou malou náplastí, stejně tam jezdíme, aby se mnou mamina pochlubila a jukla na pěkný pány doktory. Aspoň pro ní pěkný, mě jsou buřt. A buřty nežeru!
A za třetí, tento týden jsem 2x (slovy dvakrát) nedostal pribiňák!!! Páč matinka zapomněla koupit! No uznej, Marti, to už je fakt vrchol! Však jsem se jí odvděčil, pořád jsem se nechal vpouštět do domu a následně po pár minutách jsem se dobýval ven, hlasitě jí nadával, také jsem sondoval, která kytka v bytě by mohla snést lehčí podzimní kosmetické úpravy (k tomu teda nedošlo, dostal bych na kožich), párkrát jsem ji ale zákeřně kousnul a jednou prolítnul do domu bez očisty tlapek, takže v jedenáct večer zlehka stírala .-)
Takže milá Marto, toliko k mému současnému špatnému psychickému stavu. Doufám, že mou situaci budeš monitorovat a kdyby čirou náhodou nedošlo k nápravě, tak zasáhneš, věřím Ti.
S mňáuctou Růča

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama