29. listopadu 2007  |  Martin Ručinský (Růča)  |  1 025 480 746x / 1x

Deprese pominuly

Moji milí, hebcí přátelé,
nebojte se, mou odmlku nezpůsobila tragická smrt pod koly auta ani deprese (ty už úspěšně pominuly), nýbrž trucující panička, která po (údajně) lživém a pomlouvačném pamfletu odmítala zasednout k počítači a odtlapkovat mé další povídání. Musel jsem tedy použít lehký donucovací prostředek - prostě jsem jí pohrozil, že bude v brzku následovat otevřený dopis Martě číslo 2 - a ejhle, hned jsou vidět výsledky. Zřejmě se lekla, že pokračování mého trpění by vyvolalo zájem tisku nebo, nedej bože, i komerčních televizí, které si tak rády smlsávají na neštěstích všeho druhu a zvířecích miláčků zvláště. Patrně se při pomyšlení, jak hrozně by jí televizní obrazovka přidala kila, probrala z mrákot. Mě teda ty její kila nevadí, aspoň se jí dobře leží na břiše.

I když, musím přiznat, rád ji občas traumatizuju svou malounkou libůstkou - mívám totiž občas záchvat mazlivosti, nejčastěji ráno a ještě k tomu si vybírám chvilku, když mamina okupuje koupelnu, aby se lehce vylepšila. V takové chvíli přicházím já, vždy si počkám na chvíli, kdy tam stojí u zrcadla - a nejlépe ve spodním prádle, a tu se jí začnu motat pod nohama. Samo, že zjihne jako kostka ledu v kafi. Využije tedy mé přítulnosti a vezme mne do náruče. Jenže taky už ví, že se musím vidět v zrcadle - tak bacha, nejsem žádnej libovej narcis, ale vy snad máte oči na zádech??? Já takto totiž provádím pouze vizuální kontrolu svého zevnějšku, jestli jsem se někde na těle nezapomněl ublíznout nebo zase naopak, jestli někde něco nechybí nebo naopak nepřebývá (jooooooo chybí, tam dole mezi zadními nožkami, ale s tím jsem se musel smířit, a dlužno říct, že docela rád, jinak bych totiž nesměl chodit domů).

Takže, ať neodbíhám, v této chvíli pak mamina šíleně trpí, když se také vidí, občas zkouší poodstoupit od zrcadla nebo si dokonce sednout na vanu (to když jí bolí ruce - lehce jsem se totiž na kruté zimní období vybavil tukem), ale jak provede úkrok stranou, tak jí hned kousnu, takže musí těch pár minut vydržet. Jo, kdyby děvenka zlatá trénovala svaly na pažích, aby mě unesla, tak jako má vytrénované svalstvo kolem pusy, to by bylo nošeníčko!!!

Tak jo, už jí nebudu pomlouvat, fakt se teďka snaží mi vynahradit, co na mě napáchala, dokonce už mám nový kočkodrom!!! Malá panička mi opřela větev o zeď (ještě, že bývalý paníček nevidí, jak bude odřená fasáda), takže se po ní vyškrábu na stříšku nad schody do sklepa, odtud na okno koupelny v přízemí a pak stačí jeden odpíchnutý rittberger a jsem na terase. A drápu dveře a silikonové těsnění, chacha!

Ale vůbec nejlepší je, že budu mít nový pelíšek!!! Mamina si totiž koupila postel! Zase ale tak hloupá není, takže ví, že největší radost budu mít já, však jí kupovala velkou hlavně kvůli mě. Akorát mi nekoupila noční stolek teda... Jo a taky jsem něco zaslechl o jakémsi Ježíškovi, že by jako měl přinést i dárek pro mě, tak to jsem teda zvědavý!

No jinak teda mi ty dny plynou celkem nudně a stereotypně. Sem tam myška, sem tam ptáček, co se udělalo chladno, tak jsem více doma. A paničky si taky vymyslely novou zábavu, ke které mne ale nepouštějí - mají vždycky večer na stole rozloženou kupu korálků a šmrdlají nějaký šperky, a to je, kočky, ohromný žůžo, když pak některý korálek spadne na podlahu, to je pak hokej! Jenže ony si, potvory, na to dávají bacha, a mě nechávají jen koukat, takže sedím na židli a koukám jim pod tlapy, jestli náhodou něco neupadne... To já jsem zase vychovaný a inteligentní kocouř, kdybych vyskočil na stůl a rozprášil ty korále, tak by mi mamina vyprášila kožich. A o to nestojím teda.

Tak se mějte kocouřové a mňáucta!
Růča

Sdílejte!  |  O sdílení

Bertrand  6. prosince 2007 19:52

Hele, Růčo, taky sis všimnul, jak vždycky po ránu paničky civěji proti zrcadlu, jako by v něm hledaly ňákou krásnou princeznu? Já jsem se tam taky párkrát kouknul, no a viděl jsem tam akorát nááádhernýho černýho ocelotího prince, ale krasavici žádnou... A to jsem prosím celý zrcadlo tak očmuchal, že na něm zbyly čmouhy...