Lumpárny, lumpárny a zase lumpárny, na to mě užije

Tak už je to tady, po mém skoro 2 měsíčním působení v mé rodině jsem se dostal do řečí, všude mě pomlouvaj. Už není žádný „Montýsku, ty jsi ale krásné a hodné koťátko,“ ale teď je jen samé „Monťoure, necháš toho, Monťoure, kam to zas lezeš, já tě vidím, Montidlo, necháš mě alespoň umejt nádobí?“ No je toho víc. Ale nejlepší je „Monťákuneskákejminanohytyprevítemalej“, dvounožkyně u toho děsně řve a to nejvíc, když stojí před zrcadlem, maluje se a ještě není oblečená, a hlavně to nečeká, povím vám, je to děsná švanda. „Montýsku“ slyším jen v případě, když už mě ty lumpárny zmůžou natolik, že se nechám odtáhnout dvounožcem na gauč a tam usnu a u toho děěěěsně moc předu, to se ze mě můžou oba potentovat a na nějaké hubování hned zapomenou. Mám to zmáklý, nejvíc zlobím ráno a to hlavně, když jdou dvounožci do práce a motají se jak mátohy a u toho ještě spěchají. To nedávají pozor, a tak na ně různě číhám, a pak taky bravurně podrážím nohy a hlavně, jak začnou něco dělat, tak u toho vytrvale asistuju a pomáhám. Třeba dvounožkyně čistí lavor, tak jsou dvě možnosti. První je: počkat si, až to vyčistí, vyhodí do koše, umeje si ruce a sedne si k snídani (mezitím je potřeba do všeho koukat a čichat, popř. lovit sáček nebo ruce) a pak si do čisťoučkého lavoru sednout a čůrat, a jak mě viděj bráchové, tak musej taky, takže pak hned může nanovo (a děsně se u toho vzteká). A druhá je: nenechat lavor vyčistit za každou cenu, tzn. dvounožkyně chce vyčistit lavor, ale já ji nenechám, lezu do lavoru (jistě, nechce se mi čůrat), pak se taky umím na lavor pověsit a znemožnit hledání, ale na co jsem nejvíce pyšnej, je strategie: jak hrábne lopatkou, hrábni tlapkou, to je hrozná prča, nojo, jenže když to trvá moc dlouho, tak mě potvora chňapne a strčí do koupelny a pustí mě až je hotovo, ale to se pak dá praktikovat možnost první, za trest, hihi. O hupsání na nohy jsem se již zmínil, dá se to vypilovat i hledáním palce v ponožce s následným hlodáním, lépe drápáním, to je pak taky řev. Nemyslete si, že trápím jen dvounožkyni, ale i dvounožce si vychutnávám, po ránu za ním běhám jak pejsek a nejlepší je, když nám dává vodu a jídlo. Když nese čerstvou vodu z koupelny, tak se mu motám pod nohama tak šikovně, že ji skoro vždycky vyleje a musí znova. Když nám dává konzervu, tak ještě než začne nandávat do misky (to už mě asi tak 5x sundal z linky), tak při nandavaní jsem nejlépe v pozici „hlava v misce čekající na potravu“, zvládnu to tak rychle ze země na linku (do této pozice), že už mi párkrát skončil obsah konzervy na hlavě. No a když už se konečně vypraví s tím, že Cairo a já v závěsu stihneme je trápit ještě při zavírání dveří, tak už jsem tak unavenej, že chrním až do té doby než přijdou. Je pravda, že v mezidobí, aby se nenudili, tak vyleju misku s vodou, sem tam do zbytku vody hodím nabobtnat granulky a kousky konzervy, rozhrabu kočkolit tak, že v okolí se dají dělat bábovičky, a aby toho měli dost, tak ještě vyhrábnu nějakou tu hlínu z květináčů a chvilku se peru s bráchama, aby bylo všude dostatek chlupů. Když přijdou dvounožci dom, tak mají o zábavu postaráno, při tom vymýšlím nové lumpármy. Ale po večerních zprávách jsem už na gauči a nechávám se drbat na bříšku, a tak jim za to hezky předu a nechám si říkat ty “zrzavej zlobivej Montýsku“. Mějte se, Monty.

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama
Reklama