Jak jsme přežili Silvestra

Letošního Silvouše jsme oslavili v sestavě - čtyři dvounožci a dva čtyřnožci, tedy já a Max, kdo byl teda v přesile, nevím. Slavit s lidma se vyplatí, jelikož to skýtá spoustu dobrot a popůlnoční psychoservis, který vždy potřebuje Maxík, aby se vzpamatoval z lítajících a rámusících blbovinek, co sviští o půlnoci vzduchem. Už kdysi jsme s Maxem zjistili, že to dělají naši dvounožci. To teda nechápeme, taková lotrovina a pošetilost!! Ale dělají to i ostatní dvounožci, takže je blázny musíme všichni jedenkrát ročne tolerovat. Zkrátka kočky a kocouři, jedeme v tom spolu.
Ale večer, který předchází bombardování, bývá super a dobrodružný. Letos jsme se slezli dole v obýváku u babi a dědy. Přijel paniččin velkej a náš kluk puberťák pro změnu zmizel někam za kočkama. Dvounožci seděli u telky, smáli se a klábosili tou svou srandovní řečí (kdo to kdy viděl, takhle mňoukat!?!) a velkej se přitom věnoval rozpláclému Maxovi a poskytoval mu veškerý servis. Já, víc než kdy jindy, jsem lítala z jednoho na druhého, švihala ocasem a chvilkama polehávala. Ve vzduchu byla cítit předzvěst něčeho velkého a to se moc spát nedá. Občas jsem chodila loudit ke stolku, babi mi dávala sejra a nic moc víc, protože už mě znají a vědí, že všechno, co vyloudím vyplivnu. Taky že jo! Vyplivla jsem uherák a poté, co jsem se urputně snažila několikrát z misky vypackovat olivu, dali mi ji, protože jsem po ní šla jak slépka po soplu, a čekali, co bude. Dlouze a pečlivě jsem tu kulatou věc z mikrovzdálenosti oňuchávala a v hlavičce mi přitom zavířil závan exotických dálek. Bylo to příjemné, ale mozeček jako vždy zavelel NE! Tak jsem si ani nelízla. Mezi dvounožci to zašumělo, všichni hned byli hrozně chytří a bylo to samé... no jó, to bylo jasný hned od začátku... no jóó, naše Sísa.. a že to přesně čekali, zkrátka klasika. Olivu uklidili a už mi nic nedali, ale mně to nevadilo, velkej mě nacpal pod stolem šunčičkou.
Postupně začínala kanonáda. Mohli jsme si s Maxou zprvu palice ukroutit, odkud že to přichází, ale já jsem si postupně zvykla. Maxa ne, tak zalezl raději pod sedačku. Dvounožci vyběhli ven a začali řádit. První se vrátil velkej a našel schovaného Maxe. Měl oči jako tenisáky, teda Max, aby nedošlo k mýlce, a chvěl se jako osika. Velkej si ho vzal na klín a poskytoval mu tu psychoterapii. Já jsem se mezitím vrátila do obyváku. Nikomu neřeknu, kde jsem mezitím byla a co jsem dělala, ale nemyslete si, kočky, že jsem se bála, to teda ne! Na důkaz mé neohroženosti jsem se při příchodu slastně protáhla, jako když chcete packama dosáhnout co nejdál po zemi a zadek zapomenete nahoře. Zkrátka jsem hodila prdeláče a zívla jsem na celé kolo, aby jako viděli, že to mám na háku. Panička mě však odhalila podle mého zlobivého ocásku, který se mrskal rychleji než obvykle, nešlo to kočky ustát! Čapla mě do náručí a začala mě jakože taky léčit a snažila se mě zdiskreditovat když prohlásila, že se celá chvěju.
Ještěže to neslyšeli babička s dědou a kluk, ti se vrátili naštěstí až za chvilku. Venku utichala kanonáda a Maxík postupně nabyl svého sebevědomí. Chytili jsme amok z radosti, že už je to za námi, a lítali jsme jak diví. Pomstili jsme se na běhounech na chodbě, udělali jsme z nich oblíbené vlnobití. Pak jsme šli všichni do hajan a že se nám spalo sladce, to ani nemusím povídat... mimochodem víte, že Silvestr jsou kočičí oslavy, mylně považované za lidské? Oslavuje se přece narození kocoura Silvestra ze seriálu Silvestr a Tweety, to dá rozum, né??

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama
Reklama