Upravuji hodiny

Když se moje tety povdávaly a strýček oženil, nastala prý situace, kterou bych JÁ, řešil jinak. Hlavně rychle a ke spokojenosti všem. Poradím, posloužím, od toho tady jsem. Jenže děda... Znáte to. Občas mluví o nějakém Aloisi Hamrovi. Neznám. Zkracují to s babičkou, říkají mu trochu jinak. Ale i na to brzy přijdu, i když oba tvrdí, že nemám šanci. Berou prý každodenně Lecitin. Taky neznám.
Abych vás nenapínal, kočendy. Nastal problém, co s volným dětským pokojíčkem. Hlava prý nejprve bolela dědu, pak se to přeneslo i na babičku. Nechápu. Co já se za den napřemýšlím. Bude ráno travička? A co na snídani? Jaká bude svačinka a co bude na oběd? Dostanu zase kousek syrového masíčka? Odpoledne olivy a sýr? Občas taky mlsám mlíčko. Jen aby nezapomněli. Jakou kapsičku děda vybere na večeři, aby se dobře spinkalo? Tak v takovém stresu já denně žiju. A hlavička mě nebolí. Že by přece jen to stáří?
Nakonec děda nakoupil trochu nábytku, picnul tam oba počítače, skener, tiskárnu a plno dalších věcí, kterými mě udělal velikananánskou radost. Těch drátů na žužlání, to skákání ze stolu na stůl, z počítače na monitor, na tiskárnu, na knihovnu a zase zpátky... To se jeden vyřádí, až ho to unaví. Tak si nakonec lehnu na sedačku vedle dědy a koukám a koukám až usnu. Ale ne vždycky spím. Pozoruji všechno kolem, neujde mě ani myš. O tu ale nemám zájem. Několikrát jsem ji shodil ze stolu, zůstala ležet, ani se nehnula. Tak jsem ji párkrát nakopnul a nic. Zespodu svítí červeně jako světlo na vedlejším baráku. Prý kvůli letadlům. Co všechno já budu muset zjistit!
Ale tuhle jsem přišel na prima věc. Děda má na stěně za stolem s počítačem keramické hodiny. Uměl si vybrat. A jak tak na ně koukám, vidím, že se na nich něco hýbe. Znáte to, kočičáci. V tom okamžiku jdeme po tom. Tak to vezmu z tiskárny na monitor, z monitoru jsem ajn cvaj u hodin. A ona ta věcička, co mě tak iritovala (říká to děda; já znám lidovější název, jako že štvala; i když znám i sprostější slovo, ale to se prý nesluší a co by tomu říkala Floppynka... Samé výchovné řeči, ale já se jich držím. Chci zůstat slušným kocouřečkem).
Tak jsem se s ní dlouho nemazlil a zcela po našem jsem ji sundal. A bylo ptákách. Tedy po rafičce.
Jednoho dne slyším, jak se děda ptá babičky, jestli neví co je to za kousek černé tyčinky a kde se vzala. Nechápu, proč se nezeptal mne. Vím všechno, přiznal bych se. A babička, že prý neví, že to má odložit, časem se na to přijde. Uteklo hodně času, nepomohl Lecitin, děda tu věc zahodil. Já se odvážil k další akci. Sundal jsem i minutovou rafičku. Byla sice na můj vkus móóóc pomalá, ale když se dala tak krásně z těch hodin sundat. Děda kouká, že by měl jít na večeři, koukne kolik je, na hodinách jedna rafika. Nepochopím jak se mu tak rychle rozsvítilo. „A heleme se, ty potvoráčku. Kam jsi dal rafičku? A nebyla to vteřinová rafička, kterou jsem nedávno vyhodil? Budeš kupovat nové hodiny!“ No sneslo se toho ten večer na moji hlavu hodně. Od té doby, když děda odchází z pokojíčku, tak mě bere s sebou. Prý už mně nevěří. Ale povím vám, je to hezký pohled, jak stojím na zadních a tlaminkou se snažím co nejrychleji odloupnout rafičku z hodin. Ach jo. Už to asi nepůjde. Jo. A taky jsem chtěl dědovi naznačit, že když jsou to hodiny, tak tam žádné další rafiky nemají co dělat. Nejsou to stopky s vteřinovkou. Nejsou to minutky na vaření vajíček. Dědo! Jsou to přece HODINY! Tak tam podle mě patří pouze hodinová rafička. Mně se to pak plete.

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama
Reklama