Ahoj kočkomilci,
než se pustím do svého vyprávění, tak bych ráda poblahopřála žákům a studentům k vysvědčení. A pokud není k čemu blahopřát, tak stejně nevěšte hlavy. Já jsem třeba na prvním gymnáziu, zcela rebelsky, prolítla. Sice v prvním pololetí, ale učitelka mě pak dusila celé druhé, takže to bylo stejně na principu reparátu. A vidíte to, žiju i tak a dneska se tomu směju.
Abych se vrátila ke kočkám... Ale stejně to vezmu ještě oklikou.
Já sice tedy byla na prvním gymnáziu (skoro) rebel a o hodně učitelích a spolužácích jsem si myslela svoje, ale taky jsem, a vždycky asi budu, fakt velký závislák na svých rodičích. Jako dítě jsem se od mamky odmítala hnout a dnes, pokud nezavolám dvakrát týdně, jak se mají, cítím se divně.
Jelikož nemám děti, tak logicky jsem tyto pocity musela přenést ještě někam jinam. V rámci „podle sebe soudím tebe“ si myslím, že kočky beze mě strašně trpí a taky, a to hlavně, dělají za naší nepřítomnosti hrozné blbiny. V mých představách se celý den a noc honí po bytě, skáčou po záclonách (kde se můžou uškrtit), po lustru (kde se můžou uškrtit), lezou za linku (kde se můžou uškrtit), nebo se škrtí navzájem.
Když byly holky malé, tak jsme je převážely k mým rodičům i tehdy, pokud se jednalo o jednu noc. Postupem času jsem zjistila, že cesta je stresuje víc, než když jsou v bytě beze mě, takže jsem je začala cvičit na samotu. Protože přes den byly doma samy běžně, odcházela jsem večer třeba na hodinu, aby si zvykaly. Je pravda, že půl hodiny jsem stála u venkovních dveří, ucho nalepené, co se tam děje, takže to asi nemělo ten správný efekt. Hádám, že Vločkoule a Sazina byly z druhé strany v úplně stejné poloze, akorát z toho měly srandu. Každopádně s dostatkem žrádla, pití a písku jsme zjistili, že jedna noc se přežít dá. Holky to zjevně vždycky prospaly. Akorát se jim pak na pár dní obrátil režim a v noci mě budily urputným zíráním. Nebo skákáním mi na hlavu.
Když přišel do rodiny Pláma, začala jsem znovu s výcvikem. Jestli jste četli dřívější články, tak víte, že kočky nemohly kocoura tak úplně přijmout, takže mi trvalo asi půl roku, než jsem si troufla je nechat samotné víc jak 24 hodin. Ale i to jsme zvládli.
Pak nastala ta chvíle, kdy už jsem neměla k dispozici auto, ale za to mi vznikla rodina na druhé straně republiky, což znamenalo, že odjíždět jsme museli už v pátek a návrat byl v neděli. Obracela jsem to ze všech stran. Prosit někoho, aby smečku odvezl k mým rodičům? Všechno bylo moc komplikované, tak jsem se rozhodla, že to riskneme a budou sami doma dvě noci. Obnovila jsem další záchůdek, dala o misku víc s vodou a granulemi, ráno před odjezdem jsem je všechny přežrala masem a vyrazili jsme. Mobil jsem po celý víkend měla v ruce a čekala jsem hovor od naší domácí, že kočky podpálily dům, ale nic. Po návratu se mnou sice Pláma nemluvil, ale zvládli to. A tak už nemám strach je nechávat samotné takhle dlouhou dobu.
Nervy přišly ale z jiné strany. Tedy ze dne a ne z noci. Protože máme koše na normální odpad, plasty a papír volně v kuchyni, tak někoho ze smečky (všechny kočky a pes) to začalo lákat. Bylo období, kdy jsme nacházeli odpadky rozházené po celém bytě a všichni se tvářili, že už to tak bylo. Nadávky nepomáhaly, takže jsme se museli holt přizpůsobit my. V koších nemáme skoro nic, pokud víme, že většinu dne nebudeme doma. Nechce se mi po celém bytě sbírat na centimetrové kousky roztrhaný alobal a bůh ví, co ještě.
Otázkou ale zůstávalo, kdo měl v těchto zločinech jakou funkci. Jistá byla poslední fáze. Do postele dotáhl všechno pes. Někdo musel ale jemnou prací odstrčit víko (obvinili jsme Flekouše, ale nemáme důkazy). Takže buďto to byl někdo z koček, nebo máme doma duchy. Víc pravděpodobná mi přišla první možnost. Blbé bylo, že jsem to nemohla nijak dokázat. Vždycky, když jsem nastražila „pasti“, někdo dal echo a ten den se nic nedělo.
Takže rabování koše pořád zůstává záhadou. Jediné, co vím, je to, že na okně dává signály Pláma. Kouká, když odcházíme nebo když přicházíme. Takže když otevíráme dveře, všechna zvěř je už na svých místech a dělá, že spí.
V úterý jsem se naprdla. Intuitivně jsem tušila, že dneska budou zase rabovat, takže jsem nainstalovala kameru a namířila čočku na koše. Když jsem vítězně zamknula dveře a odešla na nákup, říkala jsem si, že se dnes dozvím pravdu. Třicet minut videa mi všechno osvětlí.
Co jsem se dozvěděla a co ne, uvidíte na tomhle zrychleném videu. Mám pocit, že i naše zvířata mají intuici, jinak si to nedovedu vysvětlit...
Příště o tom, jak jsme bojovali s horkem a jaké jsou výhody sklepa. Tak ahoj!
Tagy ?
HaniK a smečkaSdílejte! | O sdílení
Pro oživení bude čtvrteční článek poněkud odlišný od ostatních ...
Ahoj kočkomilci, pohled ven mi evokuje rýmovačku, co vždycky říkala moje babička ...
Ahoj kočkomilci, po minulém „těžším“ článku tu máme něco menšího, ale za to ...
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?