Moje tajemné příhody s kočkami
14. července 2016 |
HaniK |
10 823x / 2x
Ahoj kočkomilci,
minulý týden jsem slíbila další téma na ochlazení, tak jdeme na to.
Předem říkám, že nenutím nikomu nějaké svoje pravdy, takže komu se nebude chtít věřit, tak ten ať to bere jako pohádku a je mu hej.
Co se skrývá...
Občas někde naznačím, že mám docela dost zájmů, ale tady budete vědět asi hlavně o kočkách a vaření. Překvapivě. Taky ale ráda kreslím, chodím si sednout na pivo, čtu si nebo ujišťuju lidi, že nejsou blázni. Díky těmto rozhovorům se hodně často dostávám k věcem, co přesahují zdravý rozum a logiku.
A pokud už tušíte nějakého „čerta“, tak ano, dneska si uděláme takové „tajemno a záhadno“. „Talent“, pokud se tomu tak dá říkat, jsem zdědila po svojí babičce z mamčiny strany. U nás doma to byl vždycky tak trošku extrém. U této babičky byly tajemnu dveře otevřené (doslova) a mě to už jako dítě velmi fascinovalo. K tomu všemu jsem vyrostla se psem a díky němu jsem si vypěstovala celkem silnou intuici, z které žiju doteď. Babička z tátovy strany byla naopak silně věřící. Nemohla jsem před ní mluvit o smrti a ani o tom, co je asi po ní. Veškeré hovory na toto téma byly utnuty hned v zárodku. To ale stejně nezabránilo tomu, abych se některým věcem otevřela.
Nevíme
Vsuvka. Hádám, že obě babičky zůstaly věrné svým názorům i po smrti. Zatímco jedna se mnou „prokecala“ noc, druhá, místo toho, aby se se mnou rozloučila stejně jako s ostatními, mi ve snu řekla, ať ji čekám, že jednou v noci přijde. Pár měsíců po tom jsem spala velmi špatně a doteď mi občas někdy zatrne...
Zanechám už ale pro jednou zážitků s lidmi a vrhnu se do zvířecího světa. A začneme bez obalu.
Moje první setkání s duší zvířete bylo, když se nám ztratila kočka. Jménem Těhule. Mám pocit, že už jsem o ní někdy psala. Porodila u nás koťata (doteď zbylo jedno – Tečka) a za pár týdnů se ztratila a už se nevrátila. Bylo pozdě večer a já na zahradě pouštěla psa. Byla jsem ještě dítě, takže jsem některé věci tak úplně nepovnímala, ale najednou tam byla. Těhule. Známe to všichni. Prostě koutkem oka zahlédneme proběhnout něco, někoho známého a máme v sobě stoprocentní jistotu, že to/ho známe. Já si byla jistá taky, takže jsem se vydala tím směrem, co jsem viděla Těhuli běžet. Když jsem už byla na trávníku, Těhuli jsem zaměřila. Byla ale divná, skoro ve tmě svítila a ještě divnější bylo, že Max, náš pejsek, ji úplně ignoroval. Chvíli jsem myslela, že mám halucinace, protože se mi naše kočka rozostřovala, a když jsem se pootočila, tak zmizela úplně. V té chvíli na mě lehl strach, sbalila jsem psa a utekla nahoru do domu. Nevím to už přesně, ale myslím, že jsem vzbouřila mamku a ta šla Těhuli ven hledat. Samozřejmě nic nenašla a Těhule se už nikdy nevrátila.
Je tam
Silné zážitky máme, to už i s mužem, z nynějšího bytu. Stěhovali jsme se z domu, který byl nasáklý historií. Muž, který je stejně vnímavý jako já, viděl různé věci v dolním patře, já zas běžně potkávala psa. Pokud to byl pes. Každopádně ten dům nebyl přátelský. Často jsme měli strach a ještě víc nás to všemu otevřelo.
Proto jsme si ke třem kočkám, tehdy Flekouš ještě nebyl, pořídili i další, čtvrtou. Kocour dostal jméno Fiktík. Protože byl, překvapivě, fiktivní. Cítila jsem, jak některé noci přichází. Fiktík chodil od okna, procházel se pod stolem a na stole, zalézal pod postel, kde ho hrabala Ebbyna. Nejdřív jsme měli strach z divných zvuků, pak jsem začala cítit zvědavou kočku, tedy vlastně kocoura. Když jsem se s dalším obyvatelem bytu smířila, strach přešel. Přešel i mého muže, takže od té doby jsme vždycky jen konstatovali: „No jo, Fiktík je tu.“ Občas jsem na Fiktíka i mluvila a v těch chvílích jsem cítila spokojenost. A pak postupně přestal chodit, my jsme o něm přestali mluvit a postupně na něj zapomněli. Možná, že byl prostě jen předzvěst Flekouše.
Třetí silný kočičí zážitek jsem měla z bytu známého. Byla jsem tam dát zakázku a pozvali mě na kafe. Dům, kde se byt nachází, má pohnutou historii týkající se druhé světové války, takže jsem automaticky čekala „jiný vzduch“. Proto mě ale překvapil veselý tón jejich bytu. Tón, který důvěrně znám. Minimálně jedna kočka. Sedla jsem si do křesla a čekala, odkud se kočena vynoří, ale stále nic. Přesto jsem ale měla silný pocit, že na mě někde číhá, ale nutilo mě to k úsměvu. Se sebejistotou a drzostí sobě vlastní jsem se zeptala, jak se jejich číča jmenuje. Odpovědí mi, jak asi tušíte, bylo, že oni kočku nemají. Ani žádné jiné zvíře. Nechtěla jsem ze sebe dělat úplného cvoka, tak jsem jen řekla, že je to zvláštní, že mám stejný pocit jako s kočkami kolem sebe.
Bylo mi řečeno, že měli kočku. Dávno. Byla právoplatný člen domácnosti a umřela náhle, takže manželka se s tím těžko smiřovala a jinou kočku už nechtěli. Známý se dál už o tom nechtěl bavit, ale u jeho manželky jsem tušila něco jiného. Nechtěla jsem už ale vrtat do ran, takže jsem to nechala být. Přesto ale intuitivně čekám, že paní mi jednou napíše, protože ji to bude zajímat.
Iris
Příběhů o kočičích duších zas tak moc nemám, ale pamatuju si jeden cizí. Vzpomínáte si, když dávali pořad Věřte - nevěřte? Ten příběh o kočce, se kterou se holka nemohla rozloučit? Její rodiče na ni poštvali psycholožku, která se snažila dokázat neexistenci kočky tím, že ji vyfotí. Akorát se spletla. Kočka se na fotkách objevila...
Příběh mě už tehdy zaujal i z toho důvodu, že to prý nebyla fikce.
Jsou věci, kterým nikdy (asi) rozumět nebudeme, ale tajemno nás bude fascinovat pořád. Jak jste na tom vy?
Příští týden o tom, jak se kočky stěhovaly na skříň.
Tagy ?
HaniK a smečka
| O sdílení
Ahoj kočkomilci, abych tak řekla, vítám vás v bláznivém počasí ...
21
|
10 360x
7. července 2016
Ahoj kočkomilci, než se pustím do svého vyprávění, tak bych ráda poblahopřála...
8
|
19 824x
30. června 2016
Pro oživení bude čtvrteční článek poněkud odlišný od ostatních ...
14
|
10 145x
23. června 2016
Annie626 15. července 2016 16:51
Dnes v noci za mnou ve snu opět přišla Rozmarýnka.
HaniK 15. července 2016 13:51
evelinas, pokud setkání vyjde, tak uvidíme, co z toho bude. Pán prý pozná, proč se to konkrétnímu člověku vlastně děje a mě by opravdu zajímal důvod. Podle toho se uvidí.
gwen, komentář pana Vacovského jsem viděla už včera a váhám nad tím, jestli mu napsat, co to vlastně je formativní zážitek v tomto smyslu. :-D Tady v tom jsem nevzdělaná.
Karla z Končin 15. července 2016 11:05
Z tohohle téma mám velký respekt. Tvrdívám, že na to nevěřím. Ale ono je to možná spíš tím, že se takových věcí bojím.
evelinas 15. července 2016 8:15
Hanik.k ja by som sa asi nedala uzavriet.Je to isté obohatenie života.Mne to dodáva istotu,že je všetko v živote v poriadku,všetko zlé ,čo kto vykonal sa každému vráti a ked už zvieratko ,či človek odíjde ,nečaká ho absolútna tma,z ktorej aj ja mám panický strach.Ja som ráda,že ked majú príst naši z práce muž ,dcera,tak pár minút ped sa mi zjavia v myšlienkach a ja už idem k oknu ,alebo otvorit dvere.Alebo,ked som bola na polícii prihlásit auto ,chýbal mi doklad.Muž povedal,nech zavoláme dcere,že nám ho prinesie,no ja som nevedela kde je.No ked sme zaparkovali pred domom,povedala som manželovi ,nech nevypína motor,že som za sekundu spät.To sa mi stalo vela krát.Aj ked som si zabuchla auto,muž musel príst k mame po mňa aby som za sekundu našla klúče a vrátili sme sa spät.Už sa ani nerozčuloval,že musel íst dvakrát.Funguje to len v tomto našom domčeku,predtým som tieto veci nezažila.Raz som sa vracala z kopca v priesmyku,samá zákruta,začalo pršat a lístie s blatom šmýkalo.Aj ked som šla pomaly auto sa nedalo ovládat a šmýkalo sa do protismeru na šplhajúci sa kamion.Zrazu som bola úplne kludná,niečo mi v mozgu vravelo,že to zvládnem a naozaj auto v poslednej chvíli zabralo.Odvtedy som najazdila okolo 250000 km a upokojenie a maximálna sústredenost v kritických situáciach boli stále,hoci ja som panikár.Pred týmito vecami,za hranicami chápania mám velký rešpekt.Poznám človeka,profesionála,druhá vysoká psychologia Brno,čo mu holotropné dýchanie,aj ostatné brány ktoré suverenne využíval zničili osobnost ,manželstvo a do konca života už nedosiahne pokoj.
Annie626 14. července 2016 22:09
Ano :-)
HaniK 14. července 2016 21:31
Taky zkažené oči? :-D To je jedna z mála věcí, co opravdu závidím. Ostré vidění. :-D
Annie626 14. července 2016 21:21
A i můj exmanžel.
Annie626 14. července 2016 21:21
Já i dcera
Annie626 14. července 2016 21:20
Mimochodem taky nosíme brýle :-)
HaniK 14. července 2016 20:53
Smarja panno, že jsem tohle téma otevírala, připomínají se mi věci,co jsem odsunula někam pryč z paměti.
S lesy takovou zkušenost pro změnu nepamatuju. Ale to může být tím, že všechny byly na závodech znesvěcené dupáním několika stovek orientaku. :-)
Nejvic věcí jsem si asi fakt prožila doma. Kdekoliv doma. U rodičů se mi jednou otevřely dveře do pokoje, myslela jsem si, že je to máma. Pak se dveře zase zavřely. Kontrola...
A taky si pamatuju, že jsem častokrát slyšela tikání budíku. Od zdi. Akorát na patře byly už tehdy jen budíky digitální. Ale to tam prostě patřilo. Noc před smrtí babičky viděl muž věci v okně, tvrdil, že k nám něco šplhá a byl tedy řádně vystrašený. Ja neměla brýle, takže jsem viděla prd. :-) Ale brala jsem to hned jako špatné znamení. Když jsem pak přijela druhý den k našim, babička mi říkala, že je to špatný, a ač se za to stydím, proletělo mi hned hlavou, že dnes umře, protože to mi bylo v noci naznačeno.
Někdy mám pocit, že kdybych měla sepsat všechno divné kolem mě,vyjde to na knížku, vícedílnou. Paradoxně se teď snažím sejít s člověkem, co prý dokáže nějak člověka uzavřít.
Maud 14. července 2016 20:51
Jsou věci mezi nebem a zemí. Kolegyni se v pátek na sobotu zdál sen a v něm viděla dva své bývalé kolegy. V tu sobotu oba umřeli, paní 54, pán 61, oba na rakovinu. Takže kolegyně zítra stíhá 2 pohřby na různých místech.
Annie626 14. července 2016 20:48
Víte co se mi občas stává? Zdá se mi nějaká scéna z filmu (když se mi to zdá, tak to ovšem ještě nevím, že to je z filmu) a potom se na ten film dívám třeba o týden později a najednou zjistím, že ta scéna, která se v tom filmu právě děje, tak se mi před týdnem zdála, i když ten film vídím poprvé.
Annie626 14. července 2016 20:41
Já jsem viděla jedno video, na kterém si holka dělala selfie a fotka zachytila muže stojícího za ní a když se tam podívala, nikdo tam nebyl. Představte si, když moje dcera byla malá a začala vzteky brečet, začalo nám v chodbě v bytě bzučet světlo.
Andorea 14. července 2016 20:37
Že kočky občas se zaujetím pozorují něco nám neviditelné, to asi už zažilo hodně kočkařů. Když je to v noci a nikdo další v bytě není, tak je to i nepříjemné.
A s tím lesem mám podobný zážitek jako Maud. Celá léta jsme chodili do jednoho lesa na houby. Jednou jsme zašli dál do místa,kde jsme nikdy předtím nebyli. Po chvilce jsem si všimla, že tam neslyším jediného ptáka, je absolutní bezvětří a je tam nezvyklá zima (a to v ten den bylo hodně teplo). Měla jsem, nevím proč, pocit, že každou chvíli musí odněkud vyrazit nějací středověcí jezdci na koních nebo něco podobného. Hodně se mi ulevilo, když jsme se pak vrátili do známé části lesa...
HaniK 14. července 2016 20:32
Jojo, hypnotická síla koček. Mám vypozorovano u Saze. Ta nemnouka, jen když je opravdu hluk. Dělám si vždycky srandu, že hluk nám se Sází narušuje napojení, takže je nucená komunikovat verbálně. :-D
Zvířata jsou moje jistota. Kdyby ode mě zdrhli pryč, vím, že jsem v průšvihu. Naneštěstí se mi to stalo jen jednou a to když umřel můj pes, krom kolísání světel všichni utekli do kuchyně a čekali. Ale tam jsem měla pocit klidu.
Hodně zajímavé to bylo ve starem bytě. Tam mi blikala zářivka pokaždé, když jsem byla hodně vystresovaná. Ale brala jsem to pokaždé jako dobré znamení a uklidňovalo mě to. Tehdejší muž ale na nějaké dobré energie v bytě nevěřil a naopak tvrdil, že to způsobuju já tím stresem. :-) Měla jsem jedno hodně takové otevřené období, hodně se jezdilo autem s více známými a muž se hodně vytahoval v rychlé jízdě a z toho mám panickou hrůzu, pokaždé, když se začal vytahovat, přála jsem si, ať ho něco zabrzdí a častokrát se rozsvítily všechny výstražné kontrolky na palubce. A tedy se muž uklidnil v jízdě a bál se, co je s autem. Ať už to byly náhody nebo ne, tak mě muž stejně podezříval. :-)
Jiný můj kamarád fyzik zas na mne dělal pokusy, to bylo taky vtipné období. Přitáhl si mě k sobě natolik, že jsem uhodla jeho nálady na několik kilometrů daleko, moje smsky, co se mu děje, že mám divný pocit, ho asi pěkně stvaly, protože to byly věci, co nedokázal změřit. :-) Ale pamatuju si na pokusy s různými deskami z různých druhů kovů, kdy jsem byla zapojena jakoby do obvodu tak, že jsem se dotýkala dvou destiček. Vedla jsem všechno celkem s úspěchem a vysokými hodnotami. :-D To se mi líbilo. :-D
Jinak nejzajímavější mi přijde napojení s rodinou. Stávalo se, že ve stejný den jsme s babičkou a mamkou měly stejné chutě na stejné jídlo. Co jsme třeba vařily dvakrát ročně. Někdy bych chtěla poznat nějaká dvojčata. :-)
Maud 14. července 2016 19:57
Jo a co se Mayenky týče, často zjistím, že jsem pozorována, ba přímo hypnotizována. Mám pro to tři varianty vysvětlení. Buď na mém místě něco/někoho vidí nebo vidí mě a něco se jí nezdá (doufám, že nemám žádnou nemoc) nebo mě chce o něco okrkat, třeba o granulku případně místo na sedačce...
Maud 14. července 2016 19:45
Zažila jsem místo v republice, kde jsem se necítila v přírodě - v lese - dobře. Přitom tam nebylo moc lidí, ideální místo na odpočinek, ale ten les byl divný. Rostly v něm houby nevídaných barev a tajemných tvarů a jen kousek uvnitř už byla tma. A v noci tam byla TMA, že by se dala krájet a skladovat v pytlích nebo krabicích. Místo je turisty oblíbené hlavně v zimě. Oproti tomu jsou i Krkonoše za mlhy srandovní, veselé a přívětivé hory. Prostě tam už ne.
evelinas 14. července 2016 17:58
Hani.k o tom penzione som počula.Verím tomu,čo ste zažili.Horšie je ,ked sa to stáva niekomu kto by tomu nemal verit.Dobre poznám velmi veriacu pani,dokonca ako druhú vysokú má ukončenú teologiu a tieto veci sa začali diat jej a je z toho neštastná,nemala by verit,no ked to vidí na vlastné oči musí.
Annie626 14. července 2016 15:39
Tak to je drsný...
HaniK 14. července 2016 13:56
Nevěřím na náhody, všechno má svůj smysl a řád.
Probírám se vzpomínkami a vzpomněla jsem si na jeden zážitek, kdy mi exmanžel začal všechno věřit a od té doby na nic ani necekl. Je to velmi praktický fyzik.
Hodně jsme cestovali, jednou jsme byli v Mariánských lázních, resp. Kousek za a chtěli jsme projít stezku lesem. Tak jsme se dostali k jednomu penzionu. Byl zchátralý, stali jsme před ním, když přijelo auto, vystoupili dva muži a zcela přirozeně a se smíchem vešli do budovy. Nám to v té chvíli přišlo tak normální, že jsme odešli na tu stezku. Za pár hodin jsme se vrátili, protože jsme to místo použili jako parkoviště. Ten penzion mě strašně fascinoval, muž naopak chtěl jet hned pryč, něco se mu prostě nezdálo. Mě to tak přitahovalo, že jsem se vydala ke schodům, které vedly do vchodu, slyšela jsem včely, zcela jasně. Strašně silné bzučení, muž tvrdil, že neslyší nic. Když jsem byla u dveří, tak po mě muž skočil a odtáhl mě pryč a hystericky po mně křičel, že na zemi jsou stopy jen od našeho auta a od našich bot. Bylo bahno a my před tím viděli přece někoho dalšího. Vím, že jsem se dost bránila, protože jsem opravdu CHTĚLA jít dovnitř. Můj ex muž se uklidnil až pár kilometrů za penzionem. Tohle byla jedna z mála věcí, co jsme řešili i dlouho po tom. Tvrdil, že měl prostě najednou intenzivní pocit, že se stane něco strašného.
O pár týdnů později nás napadlo si ten penzion najít na internetu. I když byl vybydleny, fungovaly mu internetové stránky s rezervačním systémem. Byl tam kontakt na majitele, muž mu psal, ale nikdo mu neodpověděl. Později se penzion Nimrod u Mariánských lázní stal vyhledávaným místem lovců duchů, teď jsem si to pro zajímavost zadala do googlu a vyjelo na mě plno odkazů.
Zas na druhou stranu je fakt, že jsem ovlivněna už natolik, že můžu vidět čerta i tam, kde není. :-) Pár let mám strach z absolutní tmy a nejsilnější zážitek mám z loňska, kdy jsem byla v jednom zámečku jako kuchař, v noci jsem šla z kuchyně do svého pokoje a v polovině cesty vypadlo světlo. Nevím, jestli jsem měla někdy větší záchvat paniky, ale uprostřed té tmy jsem si jen sedla na zem a čekala jsem, co bude. Nebylo nic, za chvíli o mě zakopl kolega a odvedl mě pryč. :-D
evelinas 14. července 2016 13:36
Ja na náhody neverím.Mamkin brat lekár zomrel na deň presne pondelok po 40 rokoch pôsobenia ako lekár na dedine.Odrobil posledný deň a koniec.
Annie626 14. července 2016 13:05
Byla u nás na den ppřesně 4 měsíce. Myslíte, že je to náhoda ?
Annie626 14. července 2016 13:03
Rozmarýnka bohužel měla sotva 1 rok
Annie626 14. července 2016 13:02
Před dvěma měsíci nám umřela třínoha kočka Rozmarýnka a do teď ji někdy potkávám ve snech.
Annie626 14. července 2016 12:56
Zajímavé, věřím :-)
HaniK 14. července 2016 10:59
Můj tchán je taky extrémně citlivý, ale hodně s nějakým druhým světem v mládí experimentoval. Když umřela jeho matka, přes noc jim odumřely květiny na oknech.
evelinas 14. července 2016 10:14
Kamoškina malá dcérka sa stále pozerala do kúta a usmievala,nosila tam hračky.Ked sa jej pýtali,kto tam je,povedala ,že sa na ňu tam usmieva pani.Dovtedy takýmto veciam vôbec neverili.
evelinas 14. července 2016 10:08
Som s podobnými príhodami úzko spätá a môj muž tiež.Zírajuce kočky do prázdnej chodby alebo do kúta.Po smrti Kasperka a Oliverka som cítila ako si na mňa niečo lahá alebo spí vedla mňa.Ked som zasvietila miesto bolo prázdne.Ked sa mi zdal živý sen o klovajúcich vtákoch na posteli,posadila som sa a snažila sa zobudit Aladárka a Smudli spiacich pri mne.Vtáky nezmyzli a oni sa vôbec nedali zobudit až ked sa obraz vtákov rozplinul.Do roka po tátovej smrti chodil za mnou v sne aj 3 krát do týždňa.Učil ma nemčinu,chodili sme v sne na výlety,alebo ma len upokojil po náročnom dni v práci.Všetky skúsenosti ,čo dostaneme navyše sú dar.Myslím,že aspoň polovica kočkomilcov má podobné skúsenost ako Hani.k,ináč by nemali radi najzáhadnejšie chlpaté bytosti.Mám viac podobných príhod,no akosi ešte na nich neprišiel čas.Dík za zaujímavý článok.
viera 14. července 2016 9:51
zažila som pozeranie mačiek aj psov doblba,akoby niečo niekde neviem čo a neviem kde videli,ale kedže aj ja občas pozeram doblba ako blbá tak si to viem vysvetliť .....som totálny skeptik a neveriaci Tomáš v jednom a vždy v každej záhade hladám a zväčša aj najdem logické vysvetlenie... takže Hanka závidím vám /v dobrom/ tú fantáziu a vieru ... aspoň to máte pestrejšie ako pragmatici môjho razenia
HaniK 14. července 2016 9:38
Hodně zajímavý zážitek.
Před pár lety jsme s kolegy narazily na výletě na klášter. Kolem bylo spousta zeleně a zatímco kolegové šli přímo, já jsem šla k budově různými kličkami. Prostě občas jsem nemohla najednou někam došlápnout, hlava mi bránila a musela jsem to obejít. Na informačních tabulích jsme se pak dozvěděli, že trávník byl dřív hřbitov. Tehdy mě docela dostalo, že jsem pravděpodobně obcházela staré hroby. Kolegové ze mě tehdy přestali mít srandu. Ale pořád mám hlavě ten pocit, když jsem chtěla došlápnout a prostě to nešlo.
Samir 14. července 2016 8:40
I já mám podobné zážitky nejen se zvířátky. V době, kdy jsem bydlela ve středu Prahy, viděla jsem z terasy na ulici templáře. Bylo to v noci, nemohla jsem spát a tak terasa byla vhodné místo na cigárko. pořád před sebou vidím ten bílý plášť s tmavým křížem...
A dodnes si ve snu povídám se svou kočenkou Kubinou, to byla má duchovní sestřička.
Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.
Přitlapkovat se
