Já, robot

Ludmila Vostrá

25. května 2019 13:57

Ale to hlavní jsem zapomněla: Když vás zvíře miluje a vy jej, půjde s vámi A RÁDO kamkoliv a kdykoliv. Takže, když si zvířátko pořídíte a staráte se o něj, je úplně jedno, kde jste a kdy je to!

Ludmila Vostrá

24. května 2019 15:36

Jo, jeden vtip k tématu smrt: Víte, jaký je rozdíl mezi smrtí a průjmem? ŽÁDNÝ! KDYŽ PORUČÍ- MUSÍME JÍT!

Ludmila Vostrá

24. května 2019 15:28

Mně zase vždycky připadalo sobecké pořizovat si zvíře do paneláku a v mladém věku, když se mu nemůžete plně věnovat, neboť máte práci, děti, manžela a jen jednu várku sil! (Pokud nemáte to štěstí, že máte místo práce záviděníhodnou a dobře placenou flákárnu, takže se vracíte domů plná sil a svěží, místo utahaná jako zvíře!).
Takže jsem si Sněhurku pořídila (spíš ona si pořídila mne), až když manžel zemřel, já jsem odešla do důchodu a se souhlasem syna jsme prodali náš pražský byt a přestěhovala jsem se na venkov!Tady se jí mohu plně věnovat a ona mi rozradostňuje dny, kdy tu není syn s vnoučaty.
Počítat s tím, že zemřeme musí každý, ale nikdo nevíme kdy to přijde a hlavně- umírají i mladí lidé! Kdybych na smrt myslela pořád, musela bych být dávno v blázinci! Ta přijde jednou určitě, tak co na ni myslet, ona na mně
nezapomene určitě, tak dokud žiji, A KONEČNĚ MÁM ČAS NA SVÉ KONÍČKY, užívám si své volnosti a mohu zpříjemnit život i jedné sladké malé kočičce!

inusanka

2. srpna 2016 11:32

Vzhledem k tomu, že bez zvířat žít nemůžu, pořizuji si chlupaté děti až po poradě s dětmi dvounohými. Dcera holt tráví týden dovolené doma hlídáním abychom si my mohli týden vyjet. Přes noc jedeme jen když má kdo hlídat, protože náš pes není na výletování. Nedá se kamkoli přijet s padesátikilovým pouštěčem chlupů a slin. Kdyby se něco stalo, potomci přesně vědí, kterého chlupatého sourozence přibírají do své domácnosti

Filip

29. července 2016 20:21

Lauro, děkuji Vám za odpověď. Asi na to mám prostě trochu jiný pohled. Napadl mě příklad s letadlem, kde letuška vždycky říká, že kdyby poklesl tlak v kabině, vypadnou kyslíkové masky... "nasaďte masku nejprve sobě a potom pomozte dětem a ostatním cestujícím." Pokud se člověk nejdřív nestará o sebe, může se nějak - jakýmkoliv způsobem - zničit, a pak se nebude moct postarat o ty, kteří jsou na něm třeba (nějak) závislí.

viera

29. července 2016 19:15

keby človek stale myslel dopredu ,tak by sa zblaznil..všetky možne hypotezy,prebrate spredu a odzadu,vypitvane,rozobrané do detajlov jednoducho škodia ..ak človek nie je sebecky tak je jasne,že mysli na potreby svojich drahych,zvierata nevynimajuc..ale ak budem rozmyšlať čo s nimi bude ak mna nebude tak sa zblaznim ..vyradim po 60 tke všetkych drahych aby netrpeli,lebo ved už to dlho nepotrva..a budem trpieť v samote..a možno ozaj do tej stovky ........a možno budem optimisticky poskytovať domov všetkym možnym zverom a nebudem myslieť na to ,že moja važne chora mamina tu može nebyť a že moje zvery možu tiež zle skončiť a može ma o mesiac zraziť auto,ale budem šťastna..tak beriem radšej to šťastie..a ak budem mať šťastie tak ten život stoji za to..a domotala som to riadne ako vždy a nevadi :)

Laura

29. července 2016 19:01

Ano, máte pravdu. Pojem "mít rád" má mnoho významov.
Ten, ktorý som v tomto prípade mala na mysli ja, znamenal, že do určitej miery uprednostňujem potreby kočky, ktorá je odkázaná na moju opateru pred svojimi. Že prečo? To Vám asi nevysvetlím, lebo tomu sama nerozumiem. Možno je to nejaká diagnóza a možno len môj bezhraničný obdiv a úcta ku kočkám pre ich statočnosť a prirodzený inštinkt pomôcť tam, kde človek zlyhal. Ale to by bolo na dlhé debaty.
Prajem pekný víkend.

Filip

29. července 2016 14:44

Lauro, víte, dneska od rána se jednou za čas dívám na Váš komentář a přemýšlím o poslední větě. Co tím "má svoje zvery radšej, ako sám seba" přesně myslíte? V mnou používaných termínech je mít rád sám sebe nějak jako podmínkou toho, abyste mohla mít ráda ostatní, jinak je to všechno možná jen pouhá závislost. Jak to myslíte Vy?

evelinas

29. července 2016 8:05

Na MK chodím rada aj preto,že si tu každý povie svoj názor.Hani.k to cítila zodpovedne,podobne ako moja dcéra.Tiež má, na vela vecí vyhranené názory,pri ktorých sa mne ukáže aj druhá strana.Lebo nič nieje čierne alebo biele,ale to človek pochopí až vekom.Na druhej strane viem,že mi čiastočne odišlo presvedčenie,že stačí chciet a môžem dosiahnut všetko.Ked som mala 25,ludia nad 50 sa mi videli starí.Teraz sa mi starí ludia vidia,tí čo majú nad 80 a to len tí ktorí sa vzdali.Ked prišiel miestny novinár k mojej 100 ročnej pratete v Zadní Trebáni sa opýtat,čo jej v starobe dodávalo silu a zdravú mysel rozhovorila s o svojom kocúrovi,o tom aký je šikovný a čo všetko dokáže a potom o svojich vnúčatách a rodine.Aj môj strýko,ked zostal v 90 sám,silu mu do dával jeho strašne starý kocúr,ktorý po jeho smrti zmyzol,podobne ako píše Pája.Ked sme sa o tom témate bavili s mužom,vravel,že si ináč svojho tažko chorého deda ležiaceho,ani nevie predstavit ako s mačkou v posteli.Trávila pri ňom celé hodiny,sama dobrovolne aj ked sa vonku mohla naháňat.

Laura

29. července 2016 1:35

Hani, hovoríte mi z duše. Kvôli Vašmu článku som sa práve zaregistrovala na MK, aj keď už sem chodím od roku 2013. . Som na dôchodku a tretí rok robím "au-pair" 4-ročnej nemazlivej britke (rok mi trvalo, než sa dala pohladiť). Určite má na to svoje dôvody a ja ich rešpektujem.
Vaš názor plne chápem. Je to názor človeka, ktorý má svoje zvery radšej, ako sám seba a to je aj môj prípad.

viera

28. července 2016 20:29

na stare kolena budem mať zvieratka rovnako ako mam teraz..počitať zo smrťou je podla mna paranoja..kedže ja planujem žiť tak minimalne do stovky,mačky sa maju na čo tešiť..aj ja..a bez zvierat by som si to hodila hned..chybali by mi a skratili by mi život..mačička nerozmyšla ,že čo budem ja bez nej ked umrie,tak si to odpustim aj ja..bez uražky ,Hanka..a vždy sa niekto najde kto ich dochova..aspoň tu určite..

Maud

28. července 2016 20:23

Vím, jak to Hani myslí. Bohužel to znám moc důvěrně a nechci to specifikovat, a neříká se mi to snadno, protože to mám v rodině, ale nechat utratit kočku, protože se o ni již nemohu starat a pak si dalších 15 let stěžovat, že nemám ani psa, je dost husté. Přitom si stačí pořídit plemeno, které je "línější" a které může být bytní. Péče o ně je pak v pohodě (dnes už to fakt jde, ať už se to týká krmení nebo záchůdku) a společně strávené chvíle jsou prospěšné pro všechny zúčastněné. Chci jen říct, že se nedá generalizovat, každý jsme jiný. Někdo to probírá víc a někdo na to ani nepomyslí (já například vím, že papoucha si pořídím, jen když bude někdo, kdo by se o něj postaral, a i tak bych váhala, protože papouši, a nejen oni, jsou na svého člověka vázáni). A taky vím, že člověk musí myslet i na sebe - to není sobecké - když pořád jen dbáte na blaho ostatních, aby dobře bylo, vyčerpáte se. Takže hlavně zdraví! :-)

Pája6

28. července 2016 20:18

Teď reaguji na další část článku, není to sice vtip, ale "životní moudrost", která mě dost pobavila:
"Až příliš pozdě - ve chvíli, kdy si všimnete, jak je máslo hlaďoučké - Vám dojde, co dělala kočka na kuchyňské lince".

Pája6

28. července 2016 20:12

Já si myslím, že zvířata a staří lidé k sobě prostě patří. Ano, je určitě dobré vědět, co s chlupáčky bude, až odejde jejich majitel, ale ta doba, kdy jsou spolu, je pro obě strany nenahraditelná. Myslím tím samozřejmě ty případy, kdy netrpí ani zvíře ani jeho majitel.
A teď trochu osobněji. Před dvěmi měsíci mi umřela maminka, jinak milovnice zvířat, koček, zejména té své jedné Micinky. Naše hovory ještě z doby před nemocnicí se z velké části týkaly toho, co dělá Micka, jak je Míca mazaná, jak je úžasná, co dělají a jak se mají naše kočky ... Pak po sobě maminka a Micka vzájemně tesknily. Číča zalezla do skříně a s nikým se nebavila. Pak to bylo lepší, ale když po smrti paničky kočka pochopila, že už se nevrátí, tak jednoho dne odešla taky, prostě slezla z balkonu, jak byla zvyklá, ale už se nevrátila, nenašli jsme jí, jsem přesvědčená o tom, že už není, už tu nechtěla být. My bysme se o ní postarali, ale ona to tak nechtěla. Měla u mamky krásnej život, bohužel to dopadlo tak jak dopadlo, ale NIKDY bych neřekla, že staří lidi jsou nerozumní a nezodpovědní, když mají zvíře i ve vyšším věku. Není to jenom o délce života, ale i o tom, co si vzájemně dávají.

Karla z Končin

28. července 2016 16:59

Stejně si myslím, že Hanka nikdy bez koček nebude :-)
Ale je to určitě zajímavé téma k zamyšlení.

sanny

28. července 2016 15:45

Hani, jak jsem psala níže tyto typy článků nemám ráda. Není to nic proti Tobě, ale zkus se na to podívat z pohledu těch osamělých, nemocných a starých lidí, každá mince má dvě strany.

sanny

28. července 2016 15:26

Hani, přeju Ti aby vše vyšlo jak máš naplánováno.....já měla taky všechno naplánované a stačil zlomek vteřiny a všechny plány byly fuč. Žij a užívej si život každý den, nikdy nevíš co Tě potká třeba zítra.

gwen

28. července 2016 15:06

Ja mamku taky zdravim:-)

A samozrejme Ti neberu Tvoje postoje a nazory, jen furt nechapu, proc ta pani v clanku, ktere treba pomohlo mit dve kocky, je blba. Na jednu stranu at si kazdy zije, jak chce a na druhe strane nekompromisni soud. Nekdo ma pravo, nekdo nema pravo

HaniK

28. července 2016 14:54

Právě proto, že se mi svět několikrát obrátil vzhůru nohama, utápěla jsem se v beznaději, najednou zase svítilo slunce, a tak pořád dokola, si naopak všechno velmi dobře rozmýšlím a plánuju. :-)

A tímto zdravím mou mamku, která nezávisle na tomto článku, mi včera řekla věci, které píšu sama. Takže očividně toto přemýšlení mám v krvi. :-)

Nejedu si podle síťového grafu, ale mám body, kterých se držím a ty mě odráží k těm dalším.

Každý si zařizuje život dle sebe, jak mu to vyhovuje a má rád. :-)

sanny

28. července 2016 13:01

Hani, svět by byl o hodně krásnější, kdyby šlo na všechno udělat plán a jelo by se podle toho, paráda moc by se mi to líbilo....., ale zlomek vteřiny Vám obrátí život naruby někdy tak, že si to nedovedete ani v nejhorším zlém snu představit. Kočky jsou u mě na prvním místě , to všichni kdo mě znají vědí a kdo neznají poznají. Nicméně, pokud kočičí parťák dokáže a věřte, že dokáže pomoct osamělým, nemocným a starým lidem, ať si ho pořídí, jen doporučuji. Ted to neberte osobně, ale takové články opravdu nemám ráda. Nikdy nevíte s čím se zítra budete potýkat Vy.

evelinas

28. července 2016 12:14

Ked som pár rokov dozadu chodila do práce,na daleké služobné cesty,a okrem toho denne skracovala,zužovala,šila prototypy,konštruovala strihy,nemala čas sa venovat Olinkovi a Kasperkovi.Zakaždým som im hádzala umelé značkovače z vešiakov rovno zo stroja na schodište,kde mi to aportovali.Nemala som na nich vela času a oni sa túlali kade tade,čo mi vadilo.Tak som si povedala,že ked raz nebudem pracovat,naučím chlpáčov aby sa báli chodit mimo záhradu,nebudem ich nechávat von ked niesom doma a budem sa im venovat.A splnilo sa to.Každý kto vážne ochorie môže ležat na posteli fňukat alebo starí ludia čakat na smrt alebo s tým niečo robit a nielen sa postarat o seba,ale aj o zvieratko ktoré to potrebuje.Zvieratá ktoré sú s vami 24 hodín denne sú iné,akoby citlivejšie,no aj viac na vás naviazané,čo nieje vždy dobre.Môžu si mačiky so starými ludmi navzájom vela dat.Na druhej strane musia počítat s tým,že keby sa im niečo stalo mat dopredu dohodnutú opateru,po prípade odkázat osobe ktorá sa o zvieratá postará ,na to peniaze.Poznám pani,ktorá si v 75 zaopatrila 2 mačky,je to už cez 12 rokov a všetci sú v poriadku.

gwen

28. července 2016 10:31

Přečetla jsem...
Ale...

Kdysi mě zarazilo, když jsem někde četla, že některé útulky nedávají kočky starým lidem. Nikde jsem se nedozvěděla, jaký je limit věku, ale přišlo mi to dost zvláštní. Už tehdy mě napadlo, že chápu, proč asi, ale na druhou stranu je to přesně tak, jak píše Evelinas...Co když zvíře prodlouží byť jen o pár let starému člověku život? Není to tak, že jakákoliv povinnost o zvíře, dává tomu člověku naději, že je potřebný? Píšeš o sobeckosti, ale cožpak ta paní, která si pořídila dvě kočky, věděla nebo chtěla umřít? Chybí mi zde naopak absence lidskosti a pochopení pro stáří, pro vnímání lidí a trošku mi to zavání tím, že nejdříve život a pohodlí kočky a potom až toho starého člověka. A tohle se mi dost příčí.

Můj děda to tak měl. Na stáří si pořídil několik koček a myslím, že mu prodloužily život. Moje babička po přestěhování k nám jela na telenovele. Měla asi milión dílů, ale každý den jsme za ten díl byli rádi, protože ona tím seriálem žila. Když skončil, chřadla.
Mám pocit, že bychom lidem neměli brát šanci na to si najít to své, co jim naplní a prodlouží život.
A možná se soustředit a směrovat cestu tam, jak pak , když se takové věci stanou, se postarat o ty kočky. A to hlavně v případě, kdy ten starší člověk je sám. Aby pak nechodily maily typu- paní umřela, nikdo se nepostará, ale aby chodily emaily typu- organizase/útulek/zvířecí dům/ se postarala o zvíře, po paní, která umřela. Neměli bychom spíše takhle nahlížet na náš lidský život a postarat se?

Ano, při pořízení zvířete je důležité uvědomit si, jak řešit dovolené, jak řešit nemoci a další věci, ale to je pro mě zcela něco jiného, než nedat šanci starým/nemocným (nebo Ti by neměli mít právo na to mít zvíře, protože je velká šance, že umřou?) lidem a ještě mluvit o sobeckosti. Spíše bych v tomhle směru mluvila o naději.

Maledivy ani jiný krásy a kór mladá bych kvůli kočkám neoželela. Možná to zní dost tvrdě na kočkařském serveru, ale mám pocit, že lidský život se má žít a prožít. Vždyť v dnešní době je tolik možností, jak si zařídit týden na poznání světa. (jediné, co by mě odradilo je teď ten svět a to, co se tam děje)

Co už vůbec, Hani, nechápu je myšlenka kočičího robota. Ty, taková milovnice koček, živých koček a měla bys robota? Proč jsi to úplně neobrátila a nepořídila by sis robota právě proto, aby se o ty kočky staral? Aby ty kočky, kdyby Ti něco bylo nebo bys nemohla, Ti skočily na klín a Ty bys cítila jejich teplo, vůni, pohyb? Není právě tohle, co by Ti naplňovalo život?

A o 40 let mladší kopie?.o))
No, jeden z důvodů vidím velmi často na fcb. Kdy ženy píšou..Kočka je prostě lepší než manžel, čeká na mě, neodmlouvá mi, furt po mně něco nechce, rozumí mi, poslouchá mě a to vypisuji ještě ty snesitelnější důvody, proč kočka. Mám pocit, že lidé by se k sobě měli chovat s úctou, s důvěrou a nejdřív být na prvním místě oni. Protože když oni budou v pohodě a budou mít ujasněný priority, pak všechno okolo nich bude v pořádku a podle jejich představ. A všechno se líp zvládne. Hlavně mysl. A ta je nejen ve staří hodně důležitá.

Filip

28. července 2016 10:18

Myslím, že spoustě starších lidí zvířecí společníci prodlužují život. Jasně, velký pes nedává smysl, ale třeba kočka? Člověk není sám. Musí pravidelně měnit vodu, dosypat granule. I tyhle malé povinnosti dodávají životu další smysl.

A pak, kdyby něco, je tady rodina - ve stáří asi hlavně děti, kterým by měl člověk věřit, že by jeho kočičáky jen tak ven nevypustili.

Pokud se někdo od lidí izoluje, jakoby je nepotřebuje a má zvíře, může v případě třeba i jen pobytu v nemocnici způsobit velké problémy. Kdo ale má rád lidi, asi bude mít vždycky i někoho, kdo se o zvířata postará.

katyp50

28. července 2016 8:54

Krásně a realisticky napsané. Opravdu by člověk neměl být sobec a myslet jen sám na sebe - je mi smutno, pořídím si kotě, co bude až já nebudu je mi jedno! Já žiju také sama, mám kočky 3 a kamarádku "kočičí", která by se v případě mé hospitalizace nebo odchodu, postarala. Nechápu jednu svojí známou, která v 80 letech si pořídila těžko zvladatelného velkého psa. Nestíhá a chudáci jsou oba - pes i ona. Ano, od určitého věku se člověk rozumný musí zabývat i tímto tématem. Opuštěných zvířátek je dost i tak, proč k tomu přispívat ještě svým vlastním sobectvím?

evelinas

28. července 2016 8:45

Pekný a užitočný článok.Je to tak.Myslím si,že ked si starý človek zoberie opustené zvieratko,ktoré nemá domov a nikdo ho nechce,dá tomu zvieratu domov hoci len na pár rokov a vyplní si samotu a možno mu to zvieratko predlži život.Ano ,urobí potom starosti svojej rodine,no pokial má deti a vychoval si ich s láskou k zvieratám nieje problém.Keby sa nám s mužom niečo stalo viem,že polovička putuje do Brna a drúhá ku dcére do bytu.Majú ich radi rovnako ako ja.Ja som prichýlila Smudlinku a Jonyho v čase ,ked sme už mali 3 a bola som na tom zdravotne velmi zle.Bola som slabá ako mucha,na bolavých nohách som sa udržala sotva pár minút a prepravku som neudržala ani prázdnu.Do auta mi ju dal manžel a mala som dohodnuté ,že mi ich z auta vybere veterinár.To sa mi tahalo 3 roky.Nikdo nestrádal.Chlpáči sa naučili príst na prvé zavolanie na ruky a mňa to hnalo prekonat chorobu.Ano mám obavy z 5 týždňoveho odlúčenia kôli operácii za 2 mesiace,no viem,že bude o nich postarané a ja ked to dobre dopadne.....Snažím sa al kôli nim a darí sa

Micubiši

28. července 2016 8:28

Moc hezky napsané. Žiji sama a věk je hlavní důvod, proč jsem zatím nedoplnila smečku po odchodu Nanýnka. Chtěla bych si vzít z útulku zraněnou kočičku, její léčení ještě potrvá dlouho. Paní z útulku jsem řekla, že kdybych onemocněla nebo se nemohla postarat o tři kočky, musím vědět, že je někdo, kdo pomůže. Po synovi, který sám má kočku, bych to nemohla chtít. Slíbila mi to a mně se hned žije líp. Jestli všechno dobře dopadne, tak snad na podzim budu mít doma zase tři kožíšky. Ještě před několika málo lety mne podobné otázky nenapadaly, ale blíží se kulatiny, na oslavu to není, jen přání hodně zdraví, aby moji kamarádi dožili u mne. Mějte se všichni rádi a hodně zdraví všem.