Jednou ráno zastavilo u našeho domu auto a panička s kamarádkou do něj nanosila krabice a tašky z předsíně. Nakonec panička šupla do auta i mě v přenosce – a jeli jsme. O cestování vám budu povídat někdy jindy, teď jen tolik, že panička říká, že mi musí na oči pořídit klapky jako sokolovi, abych NEVIDĔL. Ale co mi dá na uši, abych NESLYŠEL? A jak zařídí, abych NECÍTIL? Ach, jo! Cestování!
Po jisté době jsme zase zastavili u nějakého domu. Prý Chrudim. Prý byt staré paničky. Panička se rozloučila s kamarádkou a vešli jsme. A tady začíná nová kapitola mého života. Každé kočičce a každému kocouřovi je jasné, že jsem v novém domově musel všechno prohlédnout, prozkoumat a schválit. Jenomže jsem měl na každém kroku v patách paničku, bylo to samé: „Nelez tam!“ „Jedeš odtud!“ „Ty si mě nepřej!“ „To se nesmí!“ „Kdo to, sec mazec, rozcupoval?!“ „Okamžitě slez!“ „Kam se poděly mé klíče?“ „Vylez, ty lotře!“ „To slušně vychovaný kocouř nedělá!“ Někdy jsem dostal za ucho a někdy, třeba když jsem se mokrý a špinavý ze zahrady vyválel v peřinách na „letišti“, mi panička dokonce vyprášila kožich. Jo, byly to krušné časy, byla to vojna jako řemen!
A pak už byly za dveřmi Vánoce. Panička všude uklidila a do oken obýváku vylepila bílé, papírové hvězdy. Na svátky k nám přijela stará panička, přivezla krabici cukroví, nastrojili jsme větvičky ve váze a uchystali rybu. Já jsem byl na Štědrý večer ten nejhodnější kocourek pod sluncem, tak hodný, že jsem se ani nepoznával. Navečeřeli jsme se, rozdali dárky a paničky si pak dlouho přes půlnoc na „letišti“ o něčem šeptaly. Víte, mě na mazlení moc neužije, ale tentokrát jsem vklouzl do jejich objetí, a když jsme pak usínali, tak jsme namouduši všichni tři vrněli blahem. Byla už noc, ale světlá noc, venku hustě padaly bílé, sněhové hvězdy...
Dobrou noc, kočičí kamarádi, krásně se vyspěte, váš Ámos
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?