Ahoj, kočičí kamarádi, slíbil jsem, že vám budu vypravovat o svých zážitcích z cest. Tak poslouchejte.
Jednou panička přinesla domů můj pas, se skříně sundala přenosku a druhý den ráno jsme jeli. Nejprve z Chrudimě do Prahy a potom z Prahy do Sofie. No fakt, nelžu vám. V Sofii totiž bydlí staří páníčci a jeli jsme k nim na návštěvu.
Cestu z Chrudimě do Prahy jsem jakž takž přežil, ale ta druhá cesta, to bylo hotové peklo. Panička mi sice dala kapky na spaní, ale kdepak já! Celou cestu jsem prořval – ovšemže ne strachem, ale hněvem, že mě nepouštějí z klece, abych se postavil té šelmě, která na mě celou cestu řvala. Řvala a řvala, já jsem taky řval a nakonec se k nám přidal i pan řidič, který mě slíbil vysadit na první mezi, jestli okamžitě nezmlknu. Toho jsem se trochu zalekl: maďarsky neumím, panička taky ne, co bychom na té mezi dělali? Tak jsem zmlkl – na celých pět minut. Myslím, že si pan řidič od té doby pro jistotu na každý výjezd bere s sebou tampóny do uší.
Sofii jsem neviděl, staré páníčky zprvu taky ne, protože jsem po příjezdu domů padl a spal jako zabitý 24 hodin. A pak – pak jsme se měli jako v ráji. Se starou paničkou se kamarádím už od Vánoc a páníček? Ten byl zlatý – nejenže na mě mluvil česky (on učí češtinu na univerzitě v Sofii už čtyřicet let a česky mluví jako rodilý Čech), představte si, on na mě mluvil i po kocouřím! No prostě – jazykový talent!
Tak tedy: bylo léto, tulení, vrnění a povídání v kuchyni nebralo konce, tak jsem se, abych nerušil, odebral na balkón a dělal si tam sluneční lázně. Balkón byl plný květin a všechny ty kytky kvetly – pochopitelně, že na nich hodovaly vosy, včely (pst!), mouchy a mušky, motýli a všelijací brundibáři. No řekněte, mohl jsem si nechat ujít takovou příležitost? Kromě číhání a lovu jsem v Sofii trénoval taky skok vysoký. Zjistil jsem totiž, že když se pověsím na kliku, dveře se otevřou – a hurá do světa! Nebo aspoň za tou čičinkou, co se sluní na balkóně v dolním poschodí... Na těch klikách (pro jistotu už zamykaných dveří) jsem visel tak dlouho, až jsem si vysloužil nové jméno: páníčci mi začali říkat Matěj Hruška! A zas bylo povídání, vrnění a tulení, mezitím nějaká ta báječná bašta a zase sluneční lázně – prostě ráj!
Ale jednoho krásného dne všechno skončilo. Jeli jsme domů. Přenoska. Taxík. Autobus. Peklo! Motor autobusu řval, já jsem taky řval, byl jsem z té cesty na infarkt a panička byla na infarkt ze mě. Sice mi pak místo pasu dala píchnout do krku čip, abych měl nejmodernější cestovní vybavení, ale za hranice jsem s ní už víckrát necestoval
Není nad to, kamarádi, mít jeden domov a jeden pelíšek a paničku, která jezdí nejdál do práce a každý večer se vrací domů. My, světoběžníci, to máme složitější.
Co myslíte, dokážu tu cestu autobusem někdy zvládnout? Váš Ámos
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?