To byl hned od rána takový krásný den. Máter mě hned po snídaní pustila na zahradu, prý že bude mýt okna, tak ať se jí tam nepletu. Škoda, chtěla jsem jí asistovat u věšení záclon, ale dobře jí tak, JÁ u všeho být nemusím, bohužel.
Na kytkách byla rosa a to je panečku něco. Kapičky se hezky třpytí a když do nich plesknete packou, tak se krásně zarácháte a můžete se pak do sytosti olizovat. Nad tím kvetoucím plevelem, kde občas vyčuhuje nějakej šutr, prý se tomu říká skalka, lítala taková mini rogala-motýli. Snažila jsem se je chytit, prozkoumat a popřípadě ochutnat. Bohužel, rogala se ve vzduchu chovala naprosto nevyzpytatelně a tak z toho pro tentokrát nic nebylo.
Z nedostatku jiné zábavy jsem se začala věnovat intenzivní hygieně. Hezky packu naslinit, upravit ouška, čumáček a hlavně pozadí, to je móóc důležité. Najednou slyším, no jo, typická ženská, vždyť jsme se domluvili Mindo, že se po svačině pro tebe stavím ne? To se mi snad jenom zdá, už se pigluješ celou věčnost. Povídám, no jo, Šmuri, to je zas nějakejch mňouků, chci se líbit no...
A už si to šupajdíme přes cestu k nim. Já, protože jsem štíhlá děvčica, se protahuju pod plotem, Šmurin se tam nevejde, tak to bere přes plot. Všechno mi pyšně ukazuje a chlubí se, že je to všechno jeho. Musím tedy uznat, že to má fakt skvělý. Potůček mu teče skrz zahradu, tak jsme si v něm chvilku máčeli tlapky, ale voda byla dost studená, tak jsme si šli prohřát kožíšky do altánku. Ti jeho dvouhožci nás pozorovali a hned běželi pro foťák, že nás blejsknou. No to určitě, my máme úplně jiné zájmy. Šmurin má na svém pozemku senzační strom. Prý se tomu říká smuteční vrba, má větvičky až na zem a skvěle se s nimi hraje. Fakt paráda. Pak mi ještě ukázal, kam chodí lovit ještěrky. Prý to ale ta jejich panička nerada vidí a tak to dělá potají. Tak jsme se my kočky rozhodly, že ty naše zahrady budou společným územím, jejich zahradu můžu navštěvovat, kdy budu chtít, a on zase může chodit k nám a může mi slupnout i nějakou tu granuli, je totiž hroznej žrout.
Ten den nám tak krásně utíkal a najednou slyšíme, Mindóó, kde jsi? Šmurinéé, masíčko. Hele, už nás volají, už to bez nás nemůžou vydržet, říkám. Tak necháme hraní a rozběhneme se každý do té své zahrady, aby zase nebyly řeči, že se touláme.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?