Veliký otazník nad budoucností

Ten 4. prosinec byl zvláštní den. Doma vážně nemocný člověk, nemocné kotě a syn, který se chystal do školy za oceán. Co s tím? Nejprve jsem zjišťovala, zda kocourek nemůže nikoho nakazit. Ošetřující lékařka i veterinář potvrdili, že pokud člověk není alergický, kočka doma nevadí. Tak bylo rozhodnuto! Tedy alespoň do synova odjezdu si kocourka necháme. Kocourek se ale vůbec neměl k světu. Kašlal, chrčel, nejedl. Museli jsme s ním k veterináři. Diagnóza - pneumonie. Léčba - injekce s antibiotiky. Na dlouhou dobu bylo o zábavu postaráno. Denně na injekci a to se Kocourovi (jak jsme mu začali říkat) vůbec nelíbilo.
Kocour byl poprvé v bytě. Byl velmi plachý a my jsme očekavali, jak to dopadne s jeho první navštevou WC. V předsíni jsem připravila krabici se stelivem, ukázala jsem ji Kocourovi a čekali jsme, jak to dopadne. V ložnici máme velikou květinovou stěnu a já jsem na zemi vedle nechala kožené desky s pracovními materiály. Když jsem se chtěla práci věnovat, zjistila jsem, že desky jsou mokré. Kocour si našel WC v přírodě. Na radu syna jsem desky i podlahu otřela ubrouskem, ubrousek jsem dala do kocouřího záchůdku, ukázala jsem to Kocourovi a dala poblíž květin. Od té doby chodí Maxik jen na svůj zachůdek. (Ten jsme postupne přestěhovali až do předsíně.)