Kdybych já bývala byla tenkrát věděla o kočkách to, co vím dnes, zcela jistě by bylo vše jinak. Jenomže kdyby... Internet byl v plenkách a literatury bylo poskrovnu. Čerpat prakticky nebylo kde. Navíc dnes mám dojem, že i veterináři se ještě v té době dívali na kočky celkem přes prsty.
Pepína byla vzorná máma. Koťata Otíka, Béďu, Jeníka, Vašíka a Jarušku více než tři týdny prakticky neopustila, kromě nejnutnější potřeby. Jídlo jsme jí nosili do seníku. Už jsem si přece něco přečetla, tak jsme jí s maminkou předkládaly především syrové - mletá kuřecí játra, srdíčka, mleté pupky, hovězí srdce, i na nějakou rozmačkanou konzervu došlo. Koťata prospívala a rostla jako z vody. Měla "krásná bříška", ach ta bříška, jak já byla bláhová. A navíc, asi ve třech týdnech, kdy už měla krásná modrá otevřená očka, koťátkům, jednomu po druhém, začala očička hnisat. Co já se načistila zalepených očí! A maminka stále jen říkala : "To koťata na půdě na seně vžycky mívala, to bude dobrý." Ale nebylo. Když to trvalo asi 14 dní, řekla jsem dost. Nacpala jsem Pepínu s koťaty do staré nákupní kabele na zip a poprvé v životě jsem se vypravila k veterináři. Popisovat zděšení veterináře ani nebudu, co si tenkrát myslel ani vědět nechci. Nicméně Pepíně i koťatům napíchal antibiotika s tím, že máme za tři dny přijít znovu. A koťatům dal pastu a Pepíně tabletu na odčervení a já se dozvěděla, že ta bříška, co jsem si myslela, že jsou pěkně napitá, byla plná parazitů.
Koťata se uzdravila, po té už doopravdy prospívala. Na radu veterináře jsem je i Pepínu nechala naočkovat. A já jsem se v obchodech začala zajímat především o regály s krmením pro kočky a léto u nás bylo opravu krásné a veselé.
Začala jsem poznávat, jaká báječná stvoření to jsou, a pomalu a jistě jim začala podléhat. Přesto všechno zůstali venku. Manžel byl na tom čím dál hůř fyzicky i psychicky a domů bych se neodvážila přinést byť jednoho jediného.
A přišel 4. listopad 1997, den, který zase mnohé změnil. Ve 3 hodiny ráno manželovi volali, že mají pro něho vhodnou ledvinu, aby se okamžitě dostavil do nemocnice. Transplantace se povedla, už v nemocnici manžel pookřál o 1000 % a co víc, začal se ptát, co dělají naše kočky. Dodnes bere spousty léků, mimo jiné na potlačení imunity, a tak při propouštění z nemocnice byl vybaven manuálem, kde mezi spoustou ostatních omezení stálo, že se má vyvarovat přímému kontaktu se zvířaty, domácí mazlíčky nevyjímaje. Čekala jsem s velkými obavami, co se bude dít, a dělo se! Manžel si naši pětku přímo zamiloval. Jeden čas jsem pracovala na směny. Manžel chodil kočky ráno i večer krmit, později nejen ty naše. Přes den je kontroloval, aby je všechny několikrát viděl. Hlavně Otíka a Jarušku, ty dva přímo zbožňoval.
První nás opustil mouratý kluk Vašík. Naposledy jsme ho viděli v lednu 1999.
Druhá nás opustila droboučká bílomourinka Jaruška. Jednoho srpnového dne, také v roce 1999, tak zvláštně zamňoukala a už jsme ji více neviděli. Dodnes ten hlásek slyším.
Třetí se ze svých toulek nevrátil v březnu 2000 krásný, velký, převážně bílý kocour s mouratými znaky Otík. Marně jsme ho ještě dlouho v širokém okolí hledali.
Čtvrtý odešel bíločerný Jeník, ač trpěl máminým syndromem, brzy mu vypadaly všechny zuby, dožil se více jak 9 let. Naposledy jsme ho viděli 10. srpna 2006.
A pátý, také černobílý, Béďa, Bedříšek se dožil na venkovního kocoura celkem slušného věku. Bedříška jsme nechali uspat v neděli 15. února 2009 na následky selhání ledvin. Byla mu poskytnuta adekvátní veterinární péče, která neměla žádné pozitivní odezvy a další pokusy by byly pouhým trápením pro něj i pro nás. Když odešel, bylo mu téměř 12 let.
Foto : Pepína a její děti v roce 1998.
Další fotografie v Ládíkově kočkoalbu.
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?