Kapitola čtvrtá - Emil Větroplach aneb "Já jsem si vás našel, tak budu váš"
Povídání o Emilovi bude krátké, tak krátké, jak rychle si nás Emil našel.
17. prosince 2003, když už se stmívalo, kde se vzal, tu se vzal mourovatý kocouří vejrostek. Namířil si to přímo do domu a mezi nohama mamince proklouzl do kočičárny. Bez ohledu na zježené koule Matýska s Ládíkem zasedl k první misce, vše snědl, vylezl na skříň a chtěl spát. Vzala jsem ho a noc strávil v přepravce na chodbě.
Kocourek byl v té době asi stejně starý jako Matýsek s Ládíkem, ale nevážil ani 2 kg. Měl o 1,5 kg méně než naši bratři.
Veterinář konstatoval, že kocour je zdravý, ani ušní svrab neměl, a že je pouze zaostalý ve vývoji v důsledku nedostatečné výživy.
Protože bylo zima a sníh, byl kocourek odblešen a odčerven, dostal preventivně antibiotika a nějaké vitamíny a skončil v kočičárně. Pojmenovali jsme ho Emil.
Pepíně byl Emil zcela fuk, tehdy prospala už celé dny. Jiřinka po nedávné zkušenosti s bratry brala tentoktát vše celkem s nadhledem. Ovšem o to horší to bylo s Matýskem a Ládíkem.
Emil zalezl pod kanape a mně se zdálo, že ti dva dnem i nocí drží hlídku na zemi. Boje byly, i velké boje byly. Hlavně po kastraci bratrů, kdy cítili, že Emil má něco navíc. Matýsek dokonce Emilovi prokousl ocas.
Velci kamarádi z nich nejsou ani nyní, ale vše se zklidnilo. Bratři začali chodit ven, Emil se spravil, dorostl do svých maximálních 3,80 kg, které si drží dodnes. 17. dubna 2004 byl Emil kastrován a v květnu 2004 jsme ho začali pouštět také ven. Zahrady si užíval snad ještě více jak bratři, začali jsme mu říkat "větroplach". Ovšem režim měl stejný. Přes den venku, na noc doma.
Emil je lovec, velký lovec. I dnes, kdy i on má stanoven přísnější režim, přes léto není dne, aby něco nedonesl. Bohužel mezi jeho úlovky patří i ptáci a několik ještěrek a slepýšů. Emil miluje vážky, kterých je u nás v létě hojně.
Emil si nás prostě našel sám a tak to zůstalo. Myslím si, že ho tam u nás někdo vyhodil z auta a ujel. Kdo ví?
Emilovi bylo letos v létě 7 let.
Foto: Emil a jeho úlovek.
| O sdílení
Matýsek z Kočičí naděje 
25. června 2011 19:23
Kočičky s papíry jsou půvabné, ale tenhle zážitek, kdy si vás osamělý kočičák vybere, žádný rodokmen nenahradí!
Betty 4. září 2010 8:09
Super příběh, pobavilo mě to jak si Emílek suveréně přivlastnil váš dům :-) Náš šmudla Romeo pořád zůstává venku, do domu nestrčí ani čumáček.
janina.z 3. září 2010 22:06
Emile, jsi chytrý kluk, ehmm... kocour!! :-))))
Viki a Mour 3. září 2010 21:06
My, Mourci, talent máme, své domovy si vyhledáme...
Taky jsem takhle přišel k nám..;-))))
sarah 3. září 2010 15:59
Emílku, šikulka, dobře jsi to zařídil! není nad to, když si člověk, e, kočičák vybere sám! :-)))
KOČKAMŇAU 3. září 2010 13:24
já mám vždycky srdce naměkko a moc zdravím, také tlapičkují Mazlík, Samítek, Micilinka, Micinka, Pacinka a Pupík :-))
Minda 3. září 2010 13:20
Mám podobnou zkušenost s naší mourovatou Mindou. Ta se ke mně úplně
suverénně připojila cestou z autobusu. Vešla také úplně samozřejmě do domu, dostala najíst a na zbytek dne "zmizela". Večer jsme ji našli zastlanou
v peřinách. :-))))
ilias od Fifu, Blacka a Lojzy 3. září 2010 12:56
Chytrej kluk, ten si uměl vybrat! A už jsem to v souvislosti s deníčkem zrzavého bratrstva psala - jako bych si při četbě opakovala vlastní kočkohistorii. Za posledních 20 let se mi nestalo, že bych si vyhlédla a přinesla domů kočku. Všechny si VYBRALY NÁS, ať jsme chtěli, nebo ne :-). Sotva jsme přichýlili pod střechu posledního vetřelce šediváka Lojzu, začala se u dveří podezřele často objevovat postarší malá mourinka. Kdoví, jak to dopadne :-)))))))
Maxík 3. září 2010 12:26
Emilku, ono je to nejlepší - nastěhovat se sám. Kdybych se nevetřel, nikdy by dvounožci nepoznali jak báječná stvoření jsme my, kočičáci. Já jsem si své oběti vyhlédl, ale bylo to knim daleko. Tak 4.12.2002 jsem se nechal odnést do budoucího Maxíkova.
Máte moc krásný deníček.
Jana 3. září 2010 11:33
ježiš to mi to připomíná.... naše rodina se taky očas rozrostla tak, že se u nás objevila kočka.....a řekla, tady se mi líbí, tady zůstanu.... u nás jsme my adoptování kočičkou:-) jen někteří doufájí, že oni si vyhlídli kočičku... tak čekám, kdy nás adoptuje zas krásnej mourek. Emilku, sekne ti to s myškou a netrap se tím, že lovíš i ptáčky. TO JSOU GENY, jsou silnější než výchova dvounožců.
terra 3. září 2010 10:59
Tyhle mourovaté kočky (a kocouři, samozřejmě Emile) jsou pěkné palice dubové. Nás si takhle jednou našla mourinka a sdělila nám, že u nás slehne a vychová koťata :-) Stalo se. Takže Emile, dobře jsi to zařídil.
pet5ka 3. září 2010 10:29
Většinou mi u vašich zápisků tečou slzy, ale dneska jsem se naopak zasmála. Představa, jak Emča suveréně nakráčel do domu a rovnou k misce, mě opravdu pobavila :-)))
Otík 1. září 2010 22:40
Emilku, nemohl sis vybrat lepší domov. Ale ptáčky a jinou havěť nechytej, myši budou úplně stačit.
Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.
Přitlapkovat se
1 025 480 734x / 2x
