Roky 2007 a 2008 byly pro nás celkem klidné a dobré roky. Dobré byly v tom, že nikdo z naší ustálené kočičí bandy neodešel a ani se neobjevil žádný nový přírůstek. Nebudu zapírat to, že se nikdo další neobjevil, mě potěšilo stejně, jako že byli všichni živí a až na jednu výjimku zdraví.
Měli jsme v té době stále své dva venkovní kocoury od naší Pepíny - Béďu a Jardu, měli jsme Jiřinku, Matýska s Ládíkem, Emila, Vlaďku, Milánka s Maxem, Milušku s Maruškou a v zimě u nás bydlela Matylda. Měli jsme kočičí domek s poměrně velkou venkovní voliérou, i ostatní okna v domku jsme opatřili zabezpečenými balkónky. Ven jsme měli v úmyslu pouštět pouze Vlaďku, jak už jsem psala, ta měla a má naši naprostou důvěru.
Kočky obývají celé přízemí domku, v podkroví si manžel zřídil, no řekněme pracovnu, takže tam s nimi často pobývá. To pak mají k dispozici úplně vše. Hlavně holky po něm prahnou a dokáží tam s ním trávit celé hodiny.
Mohlo se zdát vše v naprostém pořádku a my mohli být spokojeni. Nebyla to však docela pravda.
Emil ztrátu svobody nesl těžce, do venkovní voliéry odmítnul vstoupit, celé hodiny proseděl na okně nebo mňoukal u dveří a bylo na něm vidět, že trpí. Čekali jsme, že si přeci jenom zvykne, ale asi po třech týdnech jsme Emila opět začali pouštět ven. Viděla jsem, že by pro něj život ztratil cenu. On volný pohyb potřebuje. Emil se nám za důvěru odměnil poslušností. Ví, že ho pustíme, ale taky ví, že když zavoláme musí domů. To pak spokojeně odpočívá doma, ale do venkovní voliéry stejně nevstoupí.
Zdálo se nám, že bratrům Matýskovi s Ládíkem život v uzavřeném prostoru s venkovní voliérou nijak nevadí. Ale pravda to také nebyla. Ládík ztloustnul a onemocněl. Přestal čurat, čural po kapkách a čural krev. Veterináři u něj diagnostikovali syndrom FLUTD v důsledku obezity a stresu. Neměl žádné močové krystaly, tvořily se mu uretrální zátky. Léčba nebyla moc úspěšná a problém se několikrát vrátil. Když se začalo hovořit o chirurgickém řešení, rozsvítilo se mně v hlavě a řekla jsem si buď a nebo. Začali jsme Ládíka a tím pádem i Matýska opět pouštět volně ven. Jako mávnutím kouzelného proutku Ládíkovy problémy zmizely. Začal čurat, mohl se vyčurat, kde mu to bylo příjemné, a začal hubnout. Během necelého půlroku zhubnul celé jedno kilo, jenom je mu od té doby kožich o dvě čísla větší.
Ládík je poslušný, nikde se netoulá, bloumá v okolí, je takový lenošnější, ale to býval vždycky. Zato Mates, ten to někdy vynahradí. Podle počasí a podle našich možností jim stačí pobyt venku tak 2x denně 2 hodiny, v zimě i daleko méně.
Poučila jsem se, že nelze vše podřídit jenom svým přáním. O Emila, Ládíka a Matýska jsem se tolik bála, ale kdybych si trvala na svém, pravděpodobně bych jim životy zničila.
Ještě jedna událost se na podzim roku 2007 přihodila a já někde v hloubi cítila, že určitě přijde doba, že když už nás nebude víc, tak aspoň budeme mít strávníky navíc. Zatím ale čas plynul poklidně až přišel rok 2009.
Foto: Ládík s Matýskem v prosinci 2007, v té době měl Ládík 6 kg.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?