Zaregistrovat se 
Přitlapkovat se
Přitlapkovat se
Čaumňau, kočlego Bubýku,
jsem zasněnej. Kocour. Zasnil jsem se nad vzpomýnkami na tebe a vydíš, už pýšu jako ty. To bude tim, že jsy měl na nás velkí vlyf a pořád máš, to přece výš. A výš i to, že jsy tu s námi pořád, a proto je možná zbitečné, abisem ti psal, kdiš o fšem, co se tu děje, stejně výš. Ale mohlo bi ti něco uniknout, a tak to radšy zapýšu.
Ale zapíšu to už radši po svém, Bubý, víš, ona tvoje kočičtina fakt nebyla zrovna... hm... spysovná. Totiž, spisovná. A každý má psát, jak mu zobák, totiž, psací drápek narostl.
Tak já teda píšu:
Srpen 2011
A kruci! Kruci! Jsem rozčilenej. Kocour. Zase nás odvlekla. Holka. Velká. Domů. Z chalupy. Neuposlechla mého upozornění, že černý element pořád padá a je třeba setrvat tam, kde jsou stromy. Doma stromy nejsou, takže nemůže zlepšovat lezecké výkony. Holka to neuznala s odůvodněním, že úplně stačí, když se element přeráží na schodech, netřeba, aby se zdemoloval ještě pádem ze stromu. No. Dále povidala, holka, moje, velká, něco o operaci. Holky, mojí, prostřední, nejoblíbenější. Jsem velmi rozčilenej kocour. Slovo operace nemám rád a když ho slyším, okamžitě se autoevakuuji do bezpečí spisovny.
Jsem pobavenej. Kocour. Element se rozhodl, že to holce osladí. Taky ho rozčílilo, že nemůže trénovat stromolezení. Sladí to holce vydatně. S neustálým skřípáním hopká po území, dožaduje se vypuštění ven. Po vypuštění na dvoreček zjistí, že tam není tráva ani stromy. Málo prostoru. Skřípne. Chce dovnitř. Skřípne, vletí na schody, zakopne, spadne, skřípne. Prolítne obývákem, skřípne, chce ven... skřípne, chce dovnitř... Nejvíc chce ven – dovnitř - ven - dovnitř – zpátky - skřííp - ven... v noci. Svou skřípavě-protestní trasu bere zásadně přes hlavu. Holky. Spící. Tedy nespící. Je už zoufalá. Holka. Nejvíc zoufalej je ale element. Chce ven, chce stromy, chce trávu, chce vééén, skřřííp.
A kruci! KRUCI!! Jsem hodně rozčilenej kocour. V pokoji holky, mojí, prostřední, nejoblíbenější, je taška. Okamžitě jsem provedl samosbalení. To jsem prostě celej já. Vždycky vím, co mám činit. Velká holka mi ovšem vyčinila a provedla vybalení rozčileného mně. Tss. Prý jsem vedle jak ta jedle. Prý nikam nejedeme. Teda jedeme, ale beze mě. Jede holka, moje, prostřední. S kolenem. Jede s kolenem, které se jí vyklubuje. Až se vrátí, tak se jí už koleno vyklubovat nebude. Tak se mi zdá, že se tady klube nějaká podvratná akce.
JO! Jsem předvídavej kocour! Předvěděl jsem to dobře. Vyklubala se. Akce. Podvratná. Zmizela mi moje holka!!! Jsem tesknej kocour. Jsem naštvanej kocour. Opustila mě! Jsem opuštěnej zoufalej kocour a hrozí mi vyhynutí. Velká holka mi poskytla první pomoc a při podávání resuscitačních růžových náplastí mi sdělila, že nemám být zoufalej, že prostřední holka už má koleno nevyklubovací a přijde brzy domů a že se jí po mně taky stýská. No však!! Mně by se po mně taky stýskalo.
JOOOOOOOOOOO!! Jsem šťastnej. Kocour! Je doma. JE DOMA, holka, moje, prostřední, úplně nejvíc nejoblíbenější. Už když jsem venku slyšel hlasy, holek, mých, tak jsem vletěl do předsíně. Zaujal jsem důstojnou pozici uvítacího výboru a když moji holku vpodpíraly holky do chodby, rovnou jsem jí vletěl do náruče. Musela upustit ty divné klacky, o které se opírala, vypadala jako čáp, protože stála jen na jedné noze, tu druhou měla v divným černým pouzdře a celá divně voněla, ale byla doma!! Byla zase se mnou. Zpíval jsem vrnivou Ódu na radost, třel jsem čichové čidlo o celý její čumák, blahem jsem pouštěl chlupy a v nadšení největším jsem štěstím začal slintat. No co. I my vědci máme slabé chvilky, no.
Nejsem kocour. Jsem těleso. Léčebné. Rekonvalescenční. Léčivé. Jsem mourovaté těleso, které přiležením – prosím neplést si s přiložením – pečuje o uzdravení kolene. Holky. Mojí. Prostřední. Přiležení tělesa denně několik hodin má výsledky. Na kontrole prý doktor žasl, jak neuvěřitelně rychle a dobře se hojí. Koleno. No však!! Ještě aby ne! Nejsem žádné mejdlo. Dobře vím, co dělám a proč to dělám. Holka říká, že jak těleso přilehne, hned to bolí méně. Velká holka řekla, že když jsem jí lehával na nemocných ledvinách, taky hned bolely méně. No jasně! My mě nemít, museli bychom si zoufat a žebrat u doktorů o léčebné jedy. Naštěstí mě máme, takže můžeme užívat výhradně přírodních přirozených účinků mourovatého tělesa.
Je bezradná. Holka. Velká, Je bezradná z černého elementa. Ten je zoufalej. Pořád víc. Viditelně a hlavně slyšitelně. Holka řekla, že takhle to nejde dál. Že takhle element utrápí sebe i nás.
Neutrápí! Neutrápí se. Element. Černej, skřípavej, po lítání venku toužící. Našla mu nový domov, holka, moje, velká. Už je tam. Má tam prý velikou zahradu (ještě, že nejsem závistivej, kocour), keře, stromy, trávu. A hlavně tam má dva dvounožce, kteří se do něj zamilovali a plní všechna jeho přání na první skřípnutí. Jo a schody, na kterých může vesele zakopávat, tam má taky.
Piškot Pišutka v. t.
Foto: Léčitelskou tlapkou kontroluji stav kolene. Holky. Mojí. Prostřední. Další dokumentace mých léčitelských metod a terapií v albu.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?
5. ledna 2013 | 
1 025 480 684x / 3x
BáraP
