Rvačka

Co se vlastně stalo, to zůstane tajemstvím.

V Mettmenstetten má Maxík trochu jiný život. Většinu času tráví sám a tak jsem se rozhodla pouštět ho ven. Také musí nabrat sílu do tlapek, aby byl pořádným kocourem.
V tomto týdnu vyběhl jeden den na půl hodiny. Musela jsem zavřít okno, protože večer už je dost velká zima. Pak se mi zdálo, že ta půlhodina je už dost dlouhá, tak jsem okno otevřela, trochu s obavami, ale všechno bylo OK. Maxík se za chvilku spokojeně vrátil.
Horší to ale bylo v pátek. Maxík vyrazil a já jsem okno přivřela. Jenže za chvilku skok a okno se neotevřelo. Bylo slyšet zvuk kočičí rvačky. Vyletěla jsem k oknu, ale u okna nikdo. Jen nade mnou, na skalce, se ježil nějaký veliký rezatý kocour a vrčel. Myslela jsem, že Maxík je tedy pod oknem a zaklepala jsem na římsu. Nic. Tak jsem se vyklonila, ale pod oknem nikdo nebyl. Znovu jsem tedy koukla na tu vrčící obludu a pak jsem koukla pořádně na římsu. Tam ležel chuchvalec bílých dlouhých chlupů. Teprve pak jsem poznala, že to veliké, naježené a vrčící zvíře je náš mírumilovný Maxík. Začala jsem ho volat, aby se vrátil, ale on nic. Jen vrčel. Nechala jsem tedy otevřené okno a vyšla jsem terasou na zahradu. Ale to už tam Maxík ani žádná jiná kočka nebyla. Vrátila jsem se do pokoje a Maxík seděl pod postelí. Měla jsem pocit, že jsem ho naštvala tím zavřeným oknem. Musela jsem si ho udobřovat bonbonkama. Ale ještě druhý den se moc neměl k mazlení. V sobotu se mu moc ven nechtělo, ale dneska už zase vyběhl. Uvidíme, jak si zvykne na pobyt venku.
Venkovní kocour z Maxíka určitě nebude, ale mohl by alespoň občas pobýt venku déle.