Tak to máme!! Beuška získala svůj 3. CAC a je Champion s trvalou chovností!!! Hurá, volám hurá!!!
Věděla jsem, že to bude horor, ale že až takový, to jsem si nechtěla připustit. Ale pěkně od rána.
Vstávala jsem hodně brzy, protože jsem to chtěla všechno stihnout. Nakrmila jsem Beušku, kočička si došla i na záchod, a to bylo první pozitivum. V celkovém součtu ale poslední, což jsem naštěstí nevěděla. Nechtěla do přepravky, vzpouzela se jako koza před řeznictvím, nakonec byla do boudičky vtlačena ocáskem tam. Po naložení do auta začala kňourat, po přiložení další přepravky s Pelly, už syčela. Celou cestu do Plzně vykřikovala, já jí odpovídala, že neboj, jsem tu s tebou.
Pak přistoupila Martina se Samíkem, bylo zase syčení a volání, po asi 40 km se kočičkové ztišili a my uháněli směr Ústí nad Labem.
Další zádrhel nastal u veterinární přejímky. Pelly spůsobně vylezla z přepravky, Bea ani za nic. Ona ven nepůjde!!! Násilím jsem ji vytáhla, tedy nejprve deku, potom Beušku. Ani náhodou ji ale nesmí nikdo sahat na chloupky, na uši už vůbec ne, a rychle zpět do boudičky. Uf, první nervy mi roztřásly ruce tak, že jsem ani nemohla otevřít obálku s čísly klecí. Naštěstí nám 2 klece označila Helča od RoRy a dvě Sabča od Caspera. Tak jsem klec vymyla, nazdobila a vpustila pantera!!!
Bea do klece vlítla a hned za záclonku. A hrabat, rychle se schovat, nechci, aby se na mě někdo díval. Brrr, já to věděla, jsem na výstavě!! To jsem viděla ve vytřeštěných Beatčiných očích. Mámo!!! Cos mi to udělala? Šla jsem si napravit reputaci, koupila berušce vitamínovou pastu, nový pelíšek, nic platno. Dýchala s otevřenou tlamičkou, v očích výraz hrůzy. Tak jsem povolila "dělat želvu". Znáte to, kočička si vleze pod pelech, tu a tam vystrčí konec ocásku, málokdy tlapku, nikdy hlavu. Tak to Beuška praktikovala až do doby, než měla jít na posouzení. No a jak se nám to blížilo, zkoušela jsem jí vyndat z klece, podržet ve výstavním postoji, chlácholila jsem jí, že to zvládneme, že to bude jen chvilka, a navíc jde k té nejhodnější paní posuzovatelce, k paní Milcent z Francie, a ta má kočičky moc ráda. Nic, nezabíralo to. Pořád se dýchalo s otevřenou tlamičkou, a co dělalo srdíčko!!! Ale to samé začalo dělat i to moje, a to byla jasná známka toho, že já Beušku nepředvedu. Znervená kočka a znervená chovatelka = velká ostuda. Poprosila jsem proto paní Vaňousovou, aby mi Beušku na posouzení odnesla. Vše by bylo v pohodě, kdybychom tam tak dlouho nečekaly. Nejprve posuzovala paní Milcent Abbynku z Desao Azzul, potom ještě jednu kočičku a Bea už chtěla utéct, vyšplhat po zdi, vypařit se, rozplynout se. Naštěstí to na posouzení celkem zvládla, neskočila paní posuzovatelce ani za krk, ani do vlasů, neprokousla jí ruku a dokonce jí ani nepoškrábala. To ale nemůžeme říct o paní Alence, té jsem musela jako odškodné za její krvavé šrámy dát, po příchodu zpět na místo, něco sladkého.
Ale je to doma!!! Beuška neměla konkurenci, proto svého posledního CAC dostala, získala trvalou chovnost, aby mohla v klidu přivádět na svět krásné a úspěšné děti, ale cestovat už nikdy nikam nemusí. Snad jedině k nějakému krásnému ženichovi, když si vybereme pro její dětičky někoho jiného, než našeho Jaffu.
Zbytek výstavy byla stále zalezlá pod svou želvou, trošku si líznula té vitamínové pasty, ale tvářila se strašně. Já jsem se naštěstí nezhroutila, nedostala jsem ani infarkt, ani škytavku :-) A jak vidíte, z toho rozrušení jsem úplně zapoměla fotit, proto tu máme jen jednu fotku, která ale stojí za to. Je to totiž fotka stejně hororová, jako naše poslední výstava. To, co na ní vidíte, není kočka baskervilská, to je naše vystrašená CHAMPIONKA.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?