Panna Orleánská

Milé kočenky a kocouřci, budu vám vyprávět příběh, který se opravdu stal. Né té paní, po které je můj deníček pojmenovaný, i když podobnost našich příběhů je veliká. Tato příhoda se však stala mně. Hned na začátku vám mohu prozradit, že můj příběh, na rozdíl od výše zmiňované paní, dopadl dobře. Ale pěkně od začátku.
Máme doma móc pěkné óbr škrabadlo až ke stropu. Vedle něj je knihovna, na kterou si můžeme přeskočit, a tím se dostaneme ještě výš. Doma máme ještě několik knihoven, ale na ty jsme se už s Wyuškou dostat nemohly, protože mezi nimi jsou okna. Jednoho dne dostal páníček bezvadný nápad, že kdyby se koupilo několik prkének a knihovny se mezi sebou pospojovaly, měly bychom úžasnou probíhačku skoro kolem celého pokoje. No to byl bezva nápad. Panička se toho chopila a hned nakoupila potřebný materiál a za naší vydatné pomoci pro nás připravila báječnou probíhačku úplně pod stropem. Byly jsme tam s Wyuškou každou chvilku. Je tam krásně teploučko a nikdo tam na nás nemůže. Procházely jsme se tam, odpočívaly, spaly a nebo odtud vše pozorovaly. Je to naprosto dokonalá pozorovatelna. Zkrátka, byly jsme s tím moc spokojené.
Ještě jsem vám neřekla, že páníčci mají nahoře na knihovně taková malá světýlka, která svítí do stropu. Světýlka moc často nesvítí, ale včera, když se mi to stalo, tak svítila celý večer. Wyuška jako každý večer pořád mňoukala, že něco chce, a panička za ní běhala a zjišťovala, co. Tak jsem si řekla, že nejlepší bude zmizet někam hodně vysoko, abych měla klid ke svému odpočinku. Tak jsem si vyrazila nahoru na knihovnu a uvelebila jsem se, aniž bych si toho všimla, na jednom tom světýlku, že si pěkně schrupnu. Jak jsem vám již psala, je tam nahoře vždy velmi pěkně teploučko od topení v krbu, ale mě najednou bylo nějaké velké teplo, s prominutím, na prdelce. A to teplo bylo pořád větší a větší. Zvedla jsem se, zavrtěla, přelehla si a najednou tam začalo být něco strašně divně cítit a tak jsem se vydala na cestu zpátky na škrabadlo. Seskočila jsem na škrabadlo a to už to bylo cítit všude a panička začala poskakovat po pokoji a volat na mě. Rychle mě popadla, sundala ze škrabátka a začala mi prohlížet kožíšek. Pořád chtěla, abych se nevrtěla a ukázala jí to. No vůbec jsem nechtěla, aby mě držela a něco mi dělala. Měla jsem horkou prdelku a chtěla jsem si někam zalézt a podívat se, od čeho je mi tak veliké teplo, a hlavně proč ten hrozný smrad jde pořád za mnou. Panička mě nakonec chytila a z toho místa, kde jsem cítila to veliké teplo, mi odloupla takový černý uhlík. Panička plakala a pořád mi prohledávala kožíšek. Naštěstí jsem se jí vždycky vysmekla a utekla, abych měla trochu klidu si to místo pořádně očistit. Zachrastily moje oblíbené dobrůtky, mňam, rychle do kuchyně. No mohlo mě napadnout, že to bude její další finta, jak mě chytit. Najednou jsem měla na tom horkém místě mokro, panička měla v ruce hadřík a otírala mi kožíšek. Neboj, já si to umeju sama, jenom mě už pusť! No konečně mě pustila a přestala na mě cmrndat ty slané kapky. Konečně jsem si mohla pořádně prohlédnout, co se stalo. Na jednom místě na prdelce jsem neměla chlupy, byl tam takový hnědý flek a z něho šel ten strašný smrad. Naštěstí to odnesl jenom ten kousek kožíšku. No co, chloupky mi zase narostou a smrdět to za chvíli přestalo. Hlavně, že jsem nedopadla jako ta Panna Orleánská. Panička mi ale od včera říká Johanko.
Takže kočeny a kocouřci, pozor na všechna světla, světýlka a lampičky, mohlo by to špatně dopadnout.

Vaše Johanka z Arku, teda Bettynka z Chouzavé

Foto: vypálená díra v kožíšku.

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama