Jak mě člověci dali do polepšovny

Byl letní den, já se labužnicky roztahoval po gauči a poslouchal holku, jak mluví do mýho telefonu: „Dneska to celkem šlo, jen zas utopil myšku, kapky do očí mi zapinknul pod skříň a ráno děsně řval, když jsem byla na záchodě. Ale po včerejšku, co rozflákal tu vázu, je to o dost lepší...“ Spokojeně sem pokejval hlavou, jo jo, je to dobrý, už je vycvičená. „...no to bude kovbojka, až odjedem s bráchou do Španělska, jsem zvědavá, jak to zvládne!“ Co co co? My jedem někam na dovču? No co bych to nezvlád! Zatetelil sem se, že budu mít příležitost prozkoumat nový kraje. To sem ještě netušil, jakej podraz na mě mý člověci chystaj...

Pár dní nato přišla návštěva v podobě snad největšího člověka, co sem kdy viděl. Holka mu vlepila čumákovku (nevěrnice jedna) a hned mu přinesla pití a švitořila tim svym pištivym hlasem, kerej mám tak rád. Ten obr mě ustavičně pozoroval, obdivoval a ptal se na spoustu věcí. „Je děsně hodnej,“ lhala holka statečně, „jen se podívej, že tu není nic zničenýho“ (aha, tak proto ten škrábanec na cylindru od lampy štelovala ráno ke stěně, došlo mi). „Ale my máme doma koženou sedačku, nerozškrábe ji?“ ptal se obr. „No možná bys přes ni měl hodit deku... A proč se na ten tejden nenastěhuješ sem?“ To obr odmítl, že prej to takhle bude lepší (a později toho moooooc litoval). Než sem stačil vykoumat, co má bejt jako lepší, obr se zvednul, že už musí jít.

Zas se ňákej ten tejden, když nepočítám inovace v bytovym zařízení, způsobený hodným mnou, nic moc nedělo, když tu jeden den vybalila holka ze skříně takovou velkou věc, která se dá otevřít a do které se vejde spousta menších věcí – prej kufr. Já takovýhle věci, malý i velký, úplně miluju, takže ten kufr sem hned zabral a v pár vteřinách z něj vytvořil tygří doupě. Holce se můj novej plán moc nezamlouval, pořád mě z kufru vyhazovala a cpala si tam titěrný kousky člověčích kožichů a jiný hlouposti, kerý sem jí zas vyhazoval, prostě takový odpoledne bych si sám líp nenaplánoval. Navečer už jen zahlásila unaveně: „Jen počkej, von tě ten humor zejtra přejde,“ ale tomu sem moc významu nepřikládal, vona takhle slibuje často a veselej sem pořád.

Druhej den ráno holka vytáhla obrovskou tašku a začala do ní balit tygří propriety. Páč tu čtu pravidelně deníčky a vod pana Profesora vim, že to znamená, že se někam jede, sem si tam přihodil pár myšek a přibalil se k nim. Holka mě ale vytáhla s tím, že mám vlastní cestovní zavazadlo, a než jsme si to stačili vyjasnit, dorazil obr. Drapnul obří tašku, můj záchůdek a vyrazili jsme. Řvoucím zvířetem mě dovezli do cizího obydlí, kde obr porozkládal moje věci a holka mě opatrně vypustila z přepravky. Vůbec se mi tam teda nelíbilo, neměli tam žádný zvířata, zato samý divný pachy, taxem holce pořád říkal, ať už zase jedem domu. „Fakt to zvládneš? Von se časem ještě víc rozeřve...“ zeptala starostlivě holka. „Neboj, bude se tu mít jak na kočičích Bahamách.“ odtušil chlácholivě obr. Pak mu to došlo. „Hele, ty se nebojíš o kocoura, ty se bojíš o mně!“ Mezitím sem objevil prima schovku pod postelí, vodkud sem obzvlášť žalostně mňoukal. Bohužel to ale asi nebylo dost hlasitý, protože za chvíli se člověci sebrali a beze mě vodjeli ÚPLNĚ PRYČ! Takovou sprosťárnu mi teda ještě holka neprovedla!!! Rozhod´ sem se, že zavolám Kubišový, jenže sem nemoh´ najít telefon – a to sem hledal vopravdu důkladně.

V poledne se přihartusil zpátky obr a zkoušel na mě úplatky, aby si mě udobřil. Přiznám se, na chvilku sem sám sebe zklamal, to když na mě vytáh´ tyčinku z DM a pak ještě kočičí mlíčko. Ale jen co sem to sežral, sem hned odkráčel zpátky trucovat do jeho postele. Řek sem si, že holka, až zjistí, že jí chybim, se pro mě určitě vrátí. Večer už sem ji pomalu začal vočekávat a volal sem ji, aby ke mně dobře trefila. Obr si mezi tím ovázal hlavu nějakejma kusama hadru a drmolil něco vo kočce, vokně a vyhození. Neměl sem čas ho ale poslouchat, páč sem musel volat tu moji zapomnětlivku. Ve tři ráno mi došlo, že holka už nepřijde, a šel sem spát. V šest pak zazvonil budík, já si vzpomněl na svý dobrý vychování a šel obra budit, aby nezaspal. „Neblázni, Šer Cháne, touhle dobou vstávají jen popeláři, řidiči MHD a já, ty můžeš ještě spát,“ zkoušel mě ukecat, ale já byl nevomlomnej. „Vstávat a cvičit!“ hulákal sem na něj, až se neochotně zvednul a votevřel všechny dvéře v obydlí, abych se proběh´.

Když se obr vypotácel dopryč, měl sem čas trošku přemejšlet. V novinách psali, že když někdo zlobí, tak ho daj do polepšovny a von je pak zase hodnej. To asi udělali mý člověci se mnou. (Možná sem to s tim rvanim toaletního papíru už vážně začal přehánět.) Tak sem si řek´, že dyš teda vodteď budu hodnej, tak všichni uviděj, že sem napravenej, a já se zas budu moct vrátit. A tak sem vod tý chvíle začal bejt hodnej, přímo UKRUTNĚ hodnej, ŠÍLENĚ hodnej, prostě TAK hodnej, že z toho obr i všechny jeho návštěvy byli úplně u vytržení. Se všema sem se mazlil, předváděl sem jim svý lovecký výpady, s obrem chodil spát a ráno ho budil, a tu sušenou kytku, co mě tak lákala, sem vokusoval jen 65x (pak mi ji sebrali z dosahu). Takhle uplynul nějakej čas, když tu najednou obr vodněkud vytáh´ moji tašku, začal do ní balit mý věci a mně řek´, že pojedem za holkou. Hned sem mu utíkal pomáhat a balení tak trvalo jen vo dvacet minut dýl. Pak sme vyrazili a přijeli do holčičího bytu. Já měl takovou radost!!! Holka tam sice nebyla, ale byl jsem aspoň zpátky doma! Začal sem divoce lítat, po stole, po lince, po vokně, prostě všude!!! Když už sem si myslel, že to nemůže bejt lepší, vytasil se obr s konfetama a balónkama, že holce uděláme překvapení :-) Rozvěsili jsme spolu všechny ty vozdoby a dyš obr odcházel, už sem sotva stál na nohách únavou. Šel sem si teda dáchnout a večer mě vzbudil známej zvuk klíče štrachajícího v zámku. HOLKA SE MI VRÁTILA!!!

Hned sem se přihnal ke dveřím a začal sem jí vyprávět, jak sem se celou tu dobu měl. „Ty moje prdelko...“ vopakovala holka ustavičně a měla nevim proč takový mokrý voči. Dyš sem viděl, jak je celá naměkko, slíbil sem si, že vodteď budu pořád jenom hodnej a vona mě určitě už nikdy nikam do polepšovny nedá. (Holka: A vydrželo mu to až do druhého dne.)

FOTO: Vocaď mě už nikdo nedostane!

Sdílejte!  |  O sdílení

13 komentářů

Reklama
Reklama