Jak sem přišel vo MŮŽO

Když sem už povyrost do správný tygří velikosti a začal si sám sebe víc všímat, nemoh sem se při tom sebou nepokochat. Slušnej chlapák se ze mě stal! Elegantní postava, dlouhý nohy, štíhlej, přitom samej sval (taky každej den trénuju jak vo život), krásný veliký ušiska, dlouhatánskej vocas, tmavě modrý vočiska, sexy kresba, no prostě tygr jak má bejt. A tak, když už se mi vyklubaly tečky i na bříšku, řek sem si, že by byla věčná škoda tak kvalitní genofond nechat vymřít. Jenže jako vostatní tygři i já žiju vosamocenym životem, do kterýho se akorát přimotávaj mý člověci, sám lovím (myš na provázku), sám zápasím (s plyšovym medvědem), sám uléhám (klukovi na hlavu) a vo ňákou kočku tím pádem ne a ne zavadit.

Po nějakym čase, co sem začal bádat nad zachováním genofondu, sem si všim zajímavejch změn, co se se mnou začly dít. Ta první teda nenadchla ani mě, začal mi totiž děsně smrdět záchůdek. A nejen mně! Ať sem zahrabával, jak sem zahrabával, ať mý člověci myli kadibudku jak chtěli, hajzlík páchnul pořád. Místo tygra sem tak začal bejt označovanej za tchoře. Naštěstí mám už vod narození zdravý sebevědomí, že mě nějaký trapný poznámky na můj účet nemůžou rozházet. Druhá změna byla ale vo moc lepší, vobjevil sem totiž v sobě pěvecký nadání. Teda, aby bylo jasno, já sem zpěvnej už vod malinka, ale ty pravý grády tomu dalo až dospívání. Hlas mi zesílil a obzvlášť v koupelně začal skvěle rezonovat. No a v tý souvislosti mi svitlo, že by se toho dalo využít k vyřešení toho problému s genofondem. Podle hesla „Když nemůže tygr ke kočandě, musí kočanda k tygrovi“ sem se dal do zpívání:

Jsem kocour!
Mám chuť na kočku, víc mě nezajímáááááááá!
Má touha je moje hobby,
šťastnej kocour každej kdo to tak máááááááááá!

A tak hledám kočku vilnou,
co by chtěla s tygrem přilnout,
abych nebyl sáááááááááááááááám!!!!!!!!!!

Dobrej text, co? To napsali ňáký Mňaunasky. U nás doma se z toho ale bohužel žádnej hit nestal. Holka s klukem nejspíš začali žárlit a zkoušeli mě přeřvat výkřiky „Ježkovy zraky tak už zmlkni“, „Ty paviáne jeden uvřeštěnej, kdo to má poslouchat“ a „No mně z tebe snad jebne“. Po pár dnech vod mý první aspirace na tygří superstar mě holka s klukem naložili do řvoucího zvířete a vyrazili jsme. Že nejedem ke klukovi mi došlo celkem brzo, jelikož cesta k němu trvá jen co bych párkrát mňouknul. Tohle ale trvalo dýl a na mý častý dotazy mi člověci odpovídali jenom „Nebreč, už to budeš mít za sebou.“ Sem si myslel, že mluvěj vo tý cestě, ale šeredně sem se splet.

Místo u kluka sem se najednou vocitnul v čekárně u zvířecího doktora. Tam chodim celkem rád, je tam moc zajímavejch pachů a doktor je ze mě vždycky celej naměkko. Tentokrát tam byl ale jinej doktor, takovej přísnej a říkal samý divný slova jako „anestesie“ a „zákrok“. Dvakrát vodvázanej ze mě nebyl, že prej siamky sou děsný holky. Po prohlídce mě ďobnul do stehna, já na něj zavrčel hnusnou nadávku a zalez zpátky do přepravky. „No, tenhle je teda ale statečnej,“ zahlásil doktor uznale, „tak si po druhé hodině zavolejte a když bude v pořádku, budete si ho moci hned odvézt.“ Hned nato sem začal usínat.

Hned po probuzení sem si vzpomněl na svůj talent a napadlo mě, že zkusím, co na můj zpěv řekne odborník. Ani doktor ale nejdřív, jak se zdálo, z mejch hlasovejch projevů nadšenej nebyl, a to ani když sem to zkoušel hlasitějš. Místo obdivu ke mně se doktor radši věnoval telefonu: „Ano, vše proběhlo naprosto bez komplikací, kocourek je probraný, není apatický. O půl třetí si pro toho Karla Gotta můžete přijet.“ No vida, už sem si myslel, že si mejch vloh nikdo nevšimne!

Za chvíli pak přijeli holka s klukem a vyrazili jsme řvoucím zvířetem zase domu. Tam sem se hned vyřítil z přepravky a zjistil, že něco není, jak bejvalo. Předně sem si vůbec nebyl jistej, kde sem, kde mám mističky, záchůdek a kam se mi poděly hračky. Zadní nožičky si dělaly, co chtěly, přední mi zase překážely při chůzi, zkrátka a dobře, byl sem sjetej pod vobraz! Nemůžu říct, že by mi to nějak vadilo, k rockový star takovýhle věci patřej, žejo ;-) Motal sem se suprově, ale když sem si vyskočil na prádelník motal se i na něm, došla holce trpělivost a vodnesla mě do mýho křesla, kde mě hladila tak dlouho, až sem vytuh. Po probuzení sem konečně objevil tu největší hrůzu: JÁ MĚL VOHOLENEJ ZADEČEK! Najednou na mě mezi nohama všechno koukalo, celý to bylo natřený takovou hnusnou smradlavou červenou barvou a bylo tam navíc i nějaký bebucho. Holka mě začala utěšovat, že to jako bude dobrý a jestli nechci tyčinku, a tyčinku sem teda chtěl, pročež můj hysterickej záchvat byl vodloženej na neurčito. Po tyčince sem se šel napít a na záchod a hrát si s míčkem (vo holku se pokoušely mdloby, dyš mě viděla lítat po bytě jako vždycky) a na tu hrůzu sem zapomněl.

Vod týhle události se stala spousta změn. Předně mě už žádný množení genofondu nezajímá, nemám na něj ani čas, protože mý člověci pořád kolem mě pobíhaj a snažej se mi bránit ve volizování. Když chci něčí pozornost, stačí, dyš si sednu a nazvednu nožičku; chvíli kontroluju, jestli mě sledujou a pak se pustim do voblíbený činnosti. Člověci ale prakticky hned startujou se škádlítkem nebo myšičkou, aby mě přiměli toho nechat. Dřív mi vobčas dělalo problémy přimět je ke spolupráci při hraní, tohle ale funguje fakt suprově :-)) No a na voblíbenou činnost mám pořád čas v noci ;-) Taky už tolik nezpívám, bo je mi jasný, že superstar uš sem a stejně tu neni s kym soutěžit (člověci na mě nemaj a dobře to vědí).


FOTO: Sem se rozhod, že ty tečky udám v mňaudelingu ;-)

Sdílejte!  |  O sdílení

13 komentářů

Reklama
Reklama