Jak uš sem párkrát minule naznačil, vod tý doby, co sem vopanoval obydlí svejch člověků, máme všichni vo zábavu postaráno. Přístup každýho z nich se ale diametrálně liší.
Kluk sází na tzv. interaktivní hru, při který lítáme po bytě a střídavě honí von mě a já jeho, podle toho, jestli já mám zrovna v tlamě jeho ponožku nebo von můj mobil. Ve snaze přehlušit můj pěveckej trénink si pořídil boxovací pytel a elektrickou kytaru, obojí ovšem bez valnýho úspěchu; pytel do tejdne tak domlátil, až se urval, a kytara se stala mym nejvoblíbenějšim hudebnim nástrojem (hned po rachtání v záchůdku). Když ale chce, je v hraní můj kluk fakt nedostižnej. Umí se skvěle schovávat za dveřma, a když du kolem nich, bafne na mě, já vyletim, zdrhnu a kluk s chechotem na mě de zas číhat jinam. Taky se mnou točí na točicí židli, dělá se mnou přemety a salta, až holka s člověčí mámou ječej strachy, že se mi něco stane :-)) To fakt miluju! Myslim, že z kluka by byl celkem fajn tygr, kdyby nechal toho věčnýho lelkování u mňaunitoru.
U něj vydrží celý hodiny. Má tam takový zařízení, do kterýho mluví a z kterýho se vozejvaj člověčí hlasy, mlátí při tom zuřivě do tlápesnice a bez přestání civí na mňaunitor, na kterym se vobjevujou samý příšery a děsně divný zvířata a navzájem se žerou. Prej počítačový hry. Hraje je s dalšíma člověkama na mňauternetu. Já teda nevim, na co je potřebuje, když místo toho má vopravdickýho mě a žrát se můžem třeba do alelujá. Uš sem zkoušel ledacos, abych ho vodlákal, včetně zvukovejch efektů, loveckejch výpadů a posazení se přímo na tlápesnici před mňaunitor. Výsledky mám ale zatim chabý. Dokonce bych řek, že se to klukovi snad líbí. Mý lety přes tlápesnici totiž prej dodaly mňauternetovejm hrám nečekanej čtvrtej rozměr, kerej se projevil například dyš s vostatníma člověkama tejden plánovali, jak zabijou nějakou virtuální příšeru, a když už měli vítězství nadosah, prohnal sem se po tlápesách. Kluk vytřeštil voči a strašně zařval: „ŠER CHÁNE VYPADNI!!!!“ Vypadal při tom fakt rozzuřeně, pročež, ač nerad, poslech sem a vypad, jenže bylo už pozdě a příšera vyhrála. Z mluvícího zařízení se vozval hlasitej člověčí řev a chechot a vod tý doby, dyš jim to hraní nejde, pořvávaj „Šer Cháne, jedeš z tý klávesnice“, i když sem ten tejden zrovna u holky.
Naštěstí ale jsem u kluka málokdy sám. Když je pryč, chodí k nám na návštěvu člověčí máma a ta se k blbnutí hodí báječně. Vždycky přijde s úmyslem uklidit (kluk je prej alergickej na prach a sám by to neudělal pořádně), ale pokaždý zvítězim já a místo šůrování se řádí s tygrem ;-) Probíhá to asi takhle: slu..ehm, člověčí máma votevře skříň, já tam vletim, vona ječí, ať vypadnu, já samozřejmě nevypadnu, vona po mě šátrá, já uhejbám, vona dělá, že de pryč, já utíkám za ní, vona se žene zavřít skříň, do ní mi přivře vocásek, já pláču, vona mě utěšuje a nabízí masíčko a zapomene, co vlastně chtěla dělat :-)) Někdy ji teda nechám, ať si taky něco votře, když jí to dělá dobře, a pak vždycky kontroluju, jestli nějaký místo nevynechala. Člověčí máma při tom vždycky hudruje, že jí to zaťapu, ale já na ni vrkám, jakože dobrý, hodná máma, pěkně to votřela a vona se pak usmívá a je spokojená. Člověci sou někdy jak malý koťata.
Holka pro zabavení tygra nasadila jinou taktiku. Jelikož chodí na úplně celej den pryč, abych nebyl tak úplně sám a dočista vopuštěnej, nosí mi hračky, totiž chci říct kořisti, který pak lovim. Abych ji v týhle bohulibý činnosti ještě víc podpořil, hraju si asi tak s desetinou toho, co domů přitáhne. Následně se bavim, jak se holka snaží, třepe přede mnou nějakou věcí a se slovy „No tak, Šer Chánku, hele, to je pěkná myška/chrastící míček/pytlíček se šantičkou“ atp. se mě snaží přimět, abych se vo tu věc zajímal. No a já samozřejmě nic! Domu už tak tahá div ne pytle a zkouší, co se ujme :-D
Tuhle si zase v ňákym chytrym článku přečetla, že každá slušná kočka má doma POŘÁDNÝ vysoký šplhadlo, a tak jedno vobjednala. Předtim dlouho lítala po bytě s krejčovskym metrem a přeměřovala, kam by se ten výdobytek moderního kočkomila dal nejlíp umístit. Já samozřejmě lítal za ní a zkoušel ulovit ten metr, s částečným úspěchem (metr má vod tý doby pár desítek čárek navíc). Za ňákej ten tejden nám za dveřma přistála obrovitánská krabice, nacpaná různě velkejma sloupama a deskama potaženejma plyšem. „Bezva, člověk si za hříšný peníze objedná šplhadlo a přivezou mu místo toho strom s obrázkem, jak to šplhadlo má vypadat“ zahlásila nenadšeně holka. Pak dlouho ze všech stran prohlížela ten vobrázek a hledala šroubky, kerejma by ty věci mohla smontovat k sobě. V tom jí ale překážel jeden moc šikovnej tečkovanej pomocník, kerej po důkladnym prozkoumání, jestli ta prázdná krabice je vopravdu prázdná, se pustil do fotbálku s příslušenstvím a než se holka stačila rozkoukat, tři šroubky zapinknul pod botník a čtvrtej zaleh. Holka se pustila do montáže a pořád něco brumlala a zkoušela mě vystrnadit (marně). V půlce práce se sakrováním zjistila, že to má úplně blbě, že měla začít vodjinud, že to bude muset celý znova rozmontovat a že jí chybí jeden šroubek a dvě matičky. No skvělej večer! Mordovala se s tim asi dvě hodiny a nakonec to se supěnim odstrkala na příslušný místo.
Nejdřív sem ten novej přírůstek do domácnosti vočuchal, voznačil sem ho slinnejma žlázkama a leh si na podestu alias základní tábor (cca 4 cm nad zemí). Holka mě chvíli chválila a povzbuzovala a nakonec, když na její připomínky typu „No tak, Šer Chánku, zkus vylézt nahoru“ sem nereagoval, jí došla trpělivost a posadila mě nahoru do košíku. Ochotně sem tam zapózoval a když sem s uspokojenim zjistil, že se vodtamtud pohodlně dostanu na skříň, sem nápad hbitě zrealizoval. Holka kupodivu neprotestovala. Neměla nic ani proti procházce po skříni, ale když sem pak zkusil došáhnout na dveře vod koupelny, rozšířily se jí zorničky a začla mě nahánět zase zpátky. Do košíčku to šlo samo. Jenže pak sem nevěděl jak dál. Podíval sem se na holku a holka mi povídá „No tak, neboj se, pěkně slez.“ Podíval sem se dolů – teda, byla to hloubka, to vám řeknu – a jak sem se natáh, přitažlivost vykonala svoje a já slítnul jak zralá hruška. Holka šíleně zařvala „JEŽÍŠIKRISTE,“ přihnala se ke mně a začla mě prohmatávat, esli sem celej. Vrkal sem na ni, že dobrý, že mi nic není, ale to ji nepřesvědčilo. Zbytek večera mě se zavlhlym zrakem neustále pronásledovala a pozorovala, jestli mi nic neni. Jasně že nebylo. Umím přece padat. Vod tý doby hnízdim zásadně jen v základnim táboře a kromě škrabání sloupků mě vyšší stupně šplhadla nijak nevzrušujou. To ví přece každej, že tygři sou jediný kočky, co nelezou na stromy ;-)
Tímto bych moc rád poděkoval Modrýmu Kocouřovi a podobnejm stránkám za všechnu inspiraci pro moji holku ohledně dárků, na který pak můžu kašlat :-)))))))
FOTO: Můj Everest.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?