Vylepšujeme skóre! Při poslední návštěvě veteriny (jenom pasta na odčervení do papuly v devíti týdnech) Dárek nekousl Dvounohou, ale rovnou doktora.
Naštěstí je to doktor, co má pochopení. Ještě si pamatuje, jak Potštejn rozerval Páníčkovi košili.
Dárek má hlavu a bříško pořád stejně velké, ale tlapky se mu protáhly, že je samá ruka, samá noha. Vypadá rozjíveně a rozježeně.
Dokud mě Dvounohá češe, Dárek na to kouká a piští, že chce taky.
Sotva mu kartáč přejede dvakrát po zádech, čistě symbolicky, protože těch jeho pět chlupů třema řadama nestojí vůbec za řeč, prchá.
Za vrcholný úspěch považuje, když se mu po několika otočkách povede dohonit a chytit špičku vlastního ocásku.
Chvíli mu věnuje láskyplnou péči, ale pak si na něco vzpomene a letí plnit neodkladné úkoly. Cupovat tkaničky od bot. Rvát knoflíky u košile. Vymetat škvíry, kam se za ním neprotáhnu. A přitom ho vychovávám, kudy chodím.
Včera skákal tak dlouho na radiátor ústředního topení, až skončil v odpařovači. Chvíli tam visel jako mokré prádlo a potom spadl na zem i s ním.
Keramika vydržela, jenom voda se rozlila do široka a Dárek seděl v louži a udiveně koukal.
Dvounohá byla ráda, že nikdo není zabitý, takže vytírala celkem bez řečí.
Když se k Dárkovi přiblížil mop, začal pomáhat a tancoval po mokré podlaze, co mu nohy stačily.
Tomu jsem nemohl odolat a přidal jsem se. Je to chytrý kluk. Po mně. Okoukal ode mě, kudy se přes nábytek dostane na lednici i na okno, a čochní, co mu přijde do rány.
Pro samé blbnutí s kotětem, zapomněla Dvounohá ulomit třešňovou větvičku do vázy, takže se nevdá. Kdo by si taky uvázal na krk ženskou se třema kočkama... Ale na Olšanech byla!
Staré hroby pokryté břečťanem natěsnané v uličkách pod staletými stromy v odděleních značených poctivými secesními tabulkami se střídají s honosnými hrobkami a o kousek dál se jiné, původně neméně honosné hrobky hroutí pod náporem času a opuštěnosti.
Na jednoho živého připadá několik tisíc mrtvých, a tak je velebné ticho přehlušované jen hašteřením ptáků.
Domovské právo zde mají veverky, i když starých dam v kloboučku se závojem, které je chodily každou neděli krmit, ubývá.
Ubylo i zrzavých veverek a nahradily je oprsklé černé veverky, které si na rukavičkách u dámy netrvají.
Tiše žasla nad petrklíčem, který se zrovna tenhle týden rozhodl znova rozkvést, když koutkem oka zahlédla nějaký pohyb.
Popošla tím směrem a mezi hroby mizela pěkná tříbarevná kočka. Taková klasická bílá micinka s nepravidelnými mourovatými fleky.
Na tomhle rozlehlém hřbitově musí být spousta myší. A králíků. A bažantů. A kdovíjaké další havěti. Ale na rozcestí uprostřed hřbitova přímo proti hlavní bráně stojí kříž. Téměř ho zakrývá kruh vzrostlých borovic a na nejvyšší z nich se houpe zavěšené fortelné ptačí krmítko. Nepřetržitě se v něm střídaly sýkorky s ptáky několika druhů, které neumí ani pojmenovat. Poblíž krmítka se nachází nádrž s vodou a dvě lavičky, pěkný pohled pro lidi i pro kočku.
Obešla ten úhledný ostrůvek a v trávě pod borovicema uviděla několik misek s vodou, nadrobené tvrdé rohlíky a hádáte správně, mísu kočičích granulí...
Chytré kočky uprostřed velkoměsta neslyšně kráčí po svých tajných stezkách, obezřetné i v místech, kde drzé veverky žerou lidem z ruky...
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?