Vášnivé prokletí rodu Chlupézů - díl 15. - Vášnivé poselství

Blue Cat Television

uvádí

nekonečnou kočkonovelu

Vášnivé prokletí rodu Chlupézů

Námět, scénář a režie: Azuros Kocouřéz

Díl 15.

Ilustrace Jana Ratková www.fantazie.org/novinky/

Autor: EvaNo mufka.denicek.eu

Minulé díly: 14. Vášnivé procitnutí 13. Vášnivé hledání 12. Vášnivá beznaděj 11. Vášnivé vzpomínky 10. Vášnivé odhodlání 9. Vášnivé zděšení 8. Vášnivé zoufalství 7. Vášnivé plameny 6. Vášnivé otázky 5. Vášnivý plán 4. Vášnivé odpoledne 3. Vášnivá snídaně 2. Vášnivé probuzení 1. Vášnivé svítání

V širokých dveřích stál vysoký, štíhlý , cizokrajně vyhlížející elegán. Jeho namodralý úbor se hedvábně leskl a dokonale vyleštěné drápky a načesané fousky dávaly tušit jeho urozený původ. Všichni na něj upřeli své vysílené, kouřem a pláčem a zarudlé oči.

Cizinec promluvil zvláštní, trochu lámanou řečí: „Podle emblému na bráně já poznat, že být tu dobře v sídle Chlupézů. Já vykonat dlouhou cestu, mě posílat dobrý přítel... velmi dobrý přítel madam Missariny... on prosit mne, abych jí předat jeho poselství... on mi vyprávět, jaká být madam Missarina krásná, jak zdobit se skvostnými tečkami a zlatou krajkou...“

Missarina, zničená žalem, nebyla schopna ani pohybu. Otupěle přihlížela, jak se k ní cizinec blíží, jak se uklání v širokém šelmím oblouku a jak se představuje: „Být já málem nezdvořák... zapomenout na etiketu... muset já napravit, muset já představit se... být já Fanfanos z rodu Bluehabešů.“

Chillito sebral poslední síly a pomalu, nesmírně unaveně, popošel k cizinci. Ten na něj upřel svůj pronikavý zrak a zcela zmateně pravil: „Ach... vy být už zde? Vždyť vidět já vás před chvílí utíkat na opačnou stranu, než cesta k domu vést... vy muset být neuvěřitelně rychlý!“

Chillitovy modré oči hleděly zcela nechápavě: „To musí být omyl... naprostý omyl... nikam jsem nešel, už vůbec ne od našeho domu... ještě před chvílí jsem hledal svého bratra... a křísil svou sestru... ať jste kdo jste, cizinče, přicházíte ve chvíli, kdy má rodina prochází těžkou, přetěžkou zkouškou!“

Cizinec zmateně, rozladěně vrtěl hlavou: „Ne, ne, být já si jistý... určitě vás vidět... ano, ta béžová barva, ty tmavé znaky rodu urozeného... být to vy, určitě, nemýlit se, vidět já dobře! Běžet vy a mihnout se mým očím a zmizet ve tmě!“

Po jeho slovech se všichni udiveně zadívali na Missarinu, která se roztřásla, a její veliké, široce otevřené oči vyzařovaly čiré zděšení.

Silou vůle ovládla třes konečků tlapek a tenkým, ale naléhavým hlasem volala na Abbygailitu, ať okamžitě přijde. Rychlé kroky předznamenaly Abbygailitin příchod. Než stihla Missarina vyslovit své příkazy, cizinec ohromeně přistoupil k Abbygailitě a vykřikl: „U všech zlatých zubů mého otce! Znát já vás! Vy být na obrázku, který můj dobrý přítel pořád mít u sebe a pořád se na něj dívat!“

Abbygailita strnula. „To... to není možné... jsem sirotek... bez rodiny, nikdo neví, kde jsem se vzala.“

Cizinec se nadechl k odpovědi, ale byl přerušen ostrým hlasem Missariny, která hlasitě zvolala: „Tak dost planých řečí. Vy, cizinče, předejte své poselství, jestli vůbec nějaké máte. Pak vám Abbygailita připraví pokoj pro hosty. A vy ostatní, okamžitě se vydejte do okolí farmy... musíme nalézt mého syna, musíme nalézt Milcháveze... nemohl zmizet z povrchu zemského! Musí někde být... možná někde leží, bez pomoci... byl zraněný, nemohl se dostat daleko!“

Missarině opět trochu selhal hlas. Ale vzápětí se rozkřikla: „Tak na co čekáte? Běžte... běžte už! Hledejte!“

Na její povel všichni, s hlavami plnými zmatených otázek, vyběhli z domu... jen Abbygailita odcházela připravit pokoj pro cizince a Missarina dál objímala celým tělem Lassalitu, netrpělivě hledíc ke dveřím a vyčkávajíc příchodu doktora Gina a Debbiagros...

Cizinec velmi zdvořile přistoupil k Missarině a podával jí malý, úhledný balíček.

Missarina se na okamžik zdráhala vztáhnout po balíčku tlapku. Nakonec však předmět přijala. Zkoumavě ho očichala... a náhle jí známá, téměř zapomenutá vůně připomněla... připomněla toho, kdo balíček posílá. Srdce se jí divoce rozbušilo. S předtuchou čehosi zvláštního opatrně roztrhla obal... pomalu, váhavě otevírala krabičku, kterou obal skrýval... zvolna, velmi zvolna odklopovala víčko... Na vteřinu zavřela oči... A když je otevřela, spatřila na sametovém, zlatém podkladu s tmavými tečkami ležet...

Pokračování příště

Sdílejte!  |  O sdílení

18 komentářů

Reklama