Vášnivé prokletí rodu Chlupézů - díl 18. - Vášnivé uvěznění

Blue Cat Television

uvádí

nekonečnou kočkonovelu

Vášnivé prokletí rodu Chlupézů

Námět, scénář a režie: Azuros Kocouřéz

Díl 18.

Ilustrace Jana Ratková www.fantazie.org/novinky/

Autor: EvaNo mufka.denicek.eu

Minulé díly: 17. Vášnivé bloudění 16. Vášnivé obvinění 15. Vášnivé poselství 14. Vášnivé procitnutí 13. Vášnivé hledání 12. Vášnivá beznaděj 11. Vášnivé vzpomínky 10. Vášnivé odhodlání 9. Vášnivé zděšení 8. Vášnivé zoufalství 7. Vášnivé plameny 6. Vášnivé otázky 5. Vášnivý plán 4. Vášnivé odpoledne 3. Vášnivá snídaně 2. Vášnivé probuzení 1. Vášnivé svítání

Bubos se jen těžce, zvolna probíral z mdlobného spánku. Pootevřel opatrně škvírku oka a zkoumavě začenichal. Do nozder mu vnikl pach zatuchliny, vlhka a ještě něčeho... něčeho, co mu vzdáleně připomnělo... připomnělo... něco... cosi... Bubos si nemohl vzpomenout.

Snažil se rozpoznat, kde je. V hlavě mu vyplouvaly obrazy... viděl sám sebe, jak vybíhá ze dveří domu Chlupézů... jak se skrývá v křoví... jak bezhlavě běží… Poslední, co si pamatoval, byl zlostný hlas, pak rána a už jen tma.

„A tady je také tma... kde to jsem? Co se stalo?“ pomyslel si Bubos a cítil, že ho stále víc ovládá krutý, nemilosrdný hlad.

Pokusil se zvednout jednu tlapku... druhou... cítil bolest v celém těle a také velkou, otupělou únavu. Přesto se začal rozhlížet. Jeho žluté oči pronikaly tmou, aby zjistily, že je v podivné kobce, zřejmě nějakého sklepení. Nebylo tu ani jediné okno a bytelné, pevné dveře byly beznadějně uzamčeny. Bubos zaúpěl. Dostal se do spárů někoho, kdo ho sem zavřel... zahyne, zahyne bez pomoci.

Bubos se vydal ke dveřím. Zalomcoval jimi, ale ani se nepohnuly. Věděl, že kdyby volal o pomoc, uslyší ho jen jeho věznitel.

Bubos bezradně stál, v duchu viděl svou milovanou kuchyňku, viděl řady uzených myších kýtek vyrovnaných ve spižírně, viděl křupavé, tučné myší výpečky, viděl kuřecí roládičky a telecí medailonky... a zjistil, že pocit vlhka zesílil. Uvědomil si, že stojí v loužičce vlastních slin. A slz. Ustoupil z nepříjemného mokra o tři kroky dozadu... a vzápětí se kobkou rozlehlo jeho vyděšené zaječení.

Zadními packami šlápl na něco měkkého, velkého, bezvládného...

Otočil se a strnul. Před ním, na zemi, ležel...

V domě Chlupézů zatím Chillito oznamoval Missarině, že ačkoliv prohledali široké okolí farmy, všechny pozemky, lesík, mňautletické hřiště, prohledali i několik zahrad... Milchávez nikde není.

Misarina vyslechla zprávu Chillita hrdě vztyčená, se ztmavlými, napnutými tečkami, s ostře staženýma ušima a výrazem zlosti v očích. Pak rozčileně vyběhla po schodech, vpadla do svého budoáru, uchvátila do drápů vzácný starodávný přehoz sešívaný z kožíšků polárních myšek a zuřivě ho rvala zuby a drápy na malé útržky. Syčela přitom kletby na celý svět, na toho, kdo založil požár, na otce Amadea, že Milcháveze lépe nehlídal, na všechny, kteří marně hledali, na Bubose, který jí sebral dopis... dopis s jejím nejtajnějším, bolestným tajemstvím.

Missarina pohlédla na stovky malých, bílých kožíšků, které byly po celém budoáru... Dívala se na oslnivou bělost a v hlavě se jí začala objevovat myšlenka... zprvu neurčitá, nejasná... ale nabývala na jasnosti... Missarina náhle začala chápat, co jí bělost všude kolem připomíná... její myšlenky se začaly upínat k bílé, vlídné postavě, která se zjevila v dýmu nad požářištěm...

A Missarina, vedena nejdávnějším instinktem, prošla velkými dveřmi na balkon, zvedla hlavu k obloze a začala zpívat pradávnou, prosebnou píseň svého rodu... píseň, kterou ochránce a patrona rodu Chlupézů prosila o pomoc pro Milcháveze. Její srdce vědělo a cítilo, že Milchávez někde je... že žije... a potřebuje pomoc.

Kdesi vysoko, vysoko nad ní se nehmotné, hedvábně bílé majestátní tělo protáhlo, dvě žluté, výrazné oči se otevřely do široka a laskavý, vlídný hlas si zabrumlal pod fousky: „Už mne zas někdo volá... ach, ach, nebohá Missarina o pomoc mne prosí... tak snad abych její prosby vyslyšel a na cestu se vydal...“

Úpěnlivě prosící a pokorné Missarině se na okamžik zazdálo, že na noční obloze zahlédla bílý stín, který však zmizel mezi hvězdami. Zdálo se jí to? Nebo opravdu viděla... a pomoc je blízko? Nevěděla. Sklonila hlavu a dál svým sevřeným srdcem a prosebným vzýváním orodovala za to, aby Milchávez žil.

Pokračování příště

Sdílejte!  |  O sdílení

9 komentářů

Reklama