Vášnivé prokletí rodu Chlupézů - díl 27. - Vášnivá lahůdka

Blue Cat Television

uvádí

nekonečnou kočkonovelu

Vášnivé prokletí rodu Chlupézů

Námět, scénář a režie: Azuros Kocouřéz

Díl 27.

Autor: EvaNo mufka.denicek.eu

Minulé díly: 26. Vášnivá večeře 25. Vášnivá náhrada 24. Vášnivý šok 23. Vášnivé zahlédnutí 22. Vášnivé rozhodnutí 21. Vášnivý návrat 20. Vášnivý návrat 19. Vášnivé čekání 18. Vášnivé uvěznění 17. Vášnivé bloudění 16. Vášnivé obvinění 15. Vášnivé poselství 14. Vášnivé procitnutí 13. Vášnivé hledání 12. Vášnivá beznaděj 11. Vášnivé vzpomínky 10. Vášnivé odhodlání 9. Vášnivé zděšení 8. Vášnivé zoufalství 7. Vášnivé plameny 6. Vášnivé otázky 5. Vášnivý plán 4. Vášnivé odpoledne 3. Vášnivá snídaně 2. Vášnivé probuzení 1. Vášnivé svítání

Všichni kolem stolu v domě Chlupézů s blaženě přivřenýma očima nasávali vůni, která se linula kolem jejich vznešených nosů. Bertilio samou nedočkavostí poposedával a vrtěl se, za což si vysloužil velmi káravý pohled Danéze. Ale i otci Amadeovi, řediteli Piškotatosovi a všem ostatním rozsvítila oči naděje na pochoutku, kterou mísy skrývají.

Lassalita obřadně pozvedla naběračku, vnořila ji do mísy a pak elegantním obloukem servírovala lákavý pokrm na Missarinin talíř. Oči všech okamžitě směřovaly do jediného bodu... do Missarinina talíře. Na myšeňském porcelánu báječně vynikla sytá barva omáčky, z které plasticky vystupovaly úhledné, drobné kousky masa, tu a tam obalené měkkým sýrem a prošperkované jemně krájenými snítkami něčeho zeleného.

Missarina velmi, velmi zálibně pohlédla na talíř, na Lassalitu, na Milcháveze, který mezitím servíroval všem hostům. V očích Missariny se objevila pýcha, radost z dětí, které nejen nevyhodily kuchyni do povětří, ale ještě dokázaly uvařit patrně chutný pokrm.

Chillito také dění kolem stolu a obsah talířů sledoval nevěřícně a udiveně: „To není možné... oni to zvládli, oni to zvládli... neuvěřitelné! Teď ještě, aby to bylo k jídlu,“ pomyslel si. A s napětím sledoval, jak Missarina ochutnala první sousto.

„Vynikající!! Lahůdka! Děti, jsem na vás pyšná,“ zajásala Missarina a okamžitě pokračovala v jídle.

„Bofské... digdy jfem nif lepfího nejedl,“ zajásal Bertilio, přestože slova a sousto v tlamce nešly moc dohromady. Afrodita, která pojídala decentně pouze malý kousek masa, Bertiliova slova přeložila: „Božské... nikdy nic lepšího nejedl!“

Missarina stále obdivně hleděla na své děti: „Věděla jsem, že jste úžasní, talentovaní a šikovní, prostě celí po mně. Ovšem, že jste až tolik nadaní... to jsem netušila. Prozraďte, z čeho jste tuhle lahůdku vytvořili?“

Lassalita se na okamžik zarazila. Pohlédla na Milcháveze, který netratil nic ze svého klidu: „Mamá, základem jsou lehce restované myší kýtky, opékané na mňoulivovém oleji, pak jsme přidávali krémový sýr, trochu smetánky, malinko vývaru z kuřecích jatýrek, vmíchali jsme drobně umletá myší srdíčka, přidali trochu parmňauzánu...“

„... a výsledek je geniální!“ zvolal nadšený otec Amadeos. „Jen se chci zeptat... to zelené, to je co?“

Lassalita suverénně odvětila: „To zelené, otče Amadee, to jsou bylinky! Právě ty dodají našemu jídlu tu pravou, jiskrnou vůni a chuť.“

Obdiv, s kterým všichni hleděli na tvůrce večeře, byl téměř hmatatelný.

Slova chvály a nadšení se ozývala ze všech stran stolu. Lassalita a Milchávez si je velmi spokojeně vyslechli a tvářili se, jakože to je přece běžné a kuchařské umění ovládají odjakživa a dokonale.

Pak už se jídelnou rozléhalo jen kultivované, ale stejně nepřeslechnutelné mlaskání a kousání. Všichni byli plně zaujati božskou krmí, vychutnávali její chuť, vůni, měkkost... a tak si nikdo, ani opatrný Chilli, nevšiml, že Lassalita neustále mrká na Milcháveze a oběma škubají fousky a koutky tlamek utajovaným smíchem.

...

O hodinu později:

Bubos, který se stále ještě nevzpamatoval z toho, že má zdravotní dovolenou, tvrdě spal ve své kuchařské komůrce. Ležel ve své obvyklé poloze, rozvalen na zádech, zadní nohy mířily ke stropu a přední sebou neklidně poškubávaly. Stejně tak sem tam škublo a cuklo Bubosovo levé ucho. Pravé se škubat pokoušelo, ale marně, protože ho Bubos přilehl k polštáři. Bubos sebou neklidně zmítal a nemít důkladnou zádovou základnu, snad by se i překulil. Trápily ho děsivé sny, ve kterých nad ním stála rozzuřená Missarina vteřinu poté, co nějak zjistila, že on vlastně Milcháveze nezachránil.

Bubos vyděšeně zafuněl. Zdálo se mu, že Missarina na něj křičí... hlasitě, hrozně křičí... strašný rámus, strašný rá... Bubos se prudce probudil. Uvolnil si pravé ucho a vyděsil se. To nebyl sen!! Odněkud se ozývá rámus! Hluk,rány, podivné zvuky!

Bubos se roztřásl. S vypětím všech sil posbíral drobečky odvahy, poručil svým chlupům, aby se postavily do pozoru a pomohly mu zmátnout nepřítele dojmem, že je Bubos velká, velmi veliká šelma.

Bubos se opatrně vydal za hlukem. Neomylně veden zvyšujícími se decibely, kráčel k jídelně. Ohlušivý rachot zesílil. Bubos s hrůzou rozeznával podivné skřeky, tupé údery a něco, co znělo jako smích.

Bubos se nadechl, opatrně přistoupil ke dveřím,které byly pootevřené a jedním okem nahlédl do mezery. Vzápětí odskočil a se zuby, cvakajícími o sebe, zašeptal: „To ne... to není možné! Musím mít halucinaci!“

Pokračování příště

Sdílejte!  |  O sdílení

11 komentářů

Reklama