Vášnivé prokletí rodu Chlupézů - díl 28. - Vášnivé bláznovství

Blue Cat Television

uvádí

nekonečnou kočkonovelu

Vášnivé prokletí rodu Chlupézů

Námět, scénář a režie: Azuros Kocouřéz

Díl 28.

Autor: EvaNo mufka.denicek.eu

Minulé díly: 27. Vášnivá lahůdka 26. Vášnivá večeře 25. Vášnivá náhrada 24. Vášnivý šok 23. Vášnivé zahlédnutí 22. Vášnivé rozhodnutí 21. Vášnivý návrat 20. Vášnivý návrat 19. Vášnivé čekání 18. Vášnivé uvěznění 17. Vášnivé bloudění 16. Vášnivé obvinění 15. Vášnivé poselství 14. Vášnivé procitnutí 13. Vášnivé hledání 12. Vášnivá beznaděj 11. Vášnivé vzpomínky 10. Vášnivé odhodlání 9. Vášnivé zděšení 8. Vášnivé zoufalství 7. Vášnivé plameny 6. Vášnivé otázky 5. Vášnivý plán 4. Vášnivé odpoledne 3. Vášnivá snídaně 2. Vášnivé probuzení 1. Vášnivé svítání

Bubos zděšeně odskočil od dveří a přitiskl se ke zdi. Několik vteřin zůstal zcela nehybný a doufal, že to, co viděl, se mu jen zdá... že je to vidina, kterou mu v hlavě způsobil hlad.

Zatřásl hlavou, jako by z ní chtěl hrozivý obraz vysypat a promnul si tlapkami oči. S nadějí, že halucinace zmizela, odhodlaně přistoupil ke dveřím a nahlédl do jídelny.

Nezmizela. Halucinace nejen nezmizela, ale byla ještě horší. Zcela zděšenému Bubosovi se naskytl bezmála šílený pohled na křepčící bytosti, které se jen vzdáleně podobaly těm, které znal.

Bytost, vypadající jako madam Missarina, ležela uprostřed stolu a s nadšeným chichotáním se trefovala zadními tlapkami do všeho, co ještě na stole zbylo. Mistrně odkopávala vše, co mohla. Každý pád a třeskot sklenice nebo misky provázelo její vítězné, nadšené „Vrrraaauuuu“.

Nad ní se v divokých poryvech houpal bohatě zdobený lustr, na kterém visel rozevlátý, rozesmátý otec Amadeos. V pravidelným intervalech mezi zhoupnutím vysokým hláskem vykřikoval „Visííím... já visíííím...“ Od okna mu nadšeným hlasem odpovídala Afrodita, která pískala: „Jááá takííííííííííííííí visíííííííííííííííííííím... se mííííííííí to líbíííííííííííííííííííííííííííí.“ Při každém vypísknutí popolezla po zácloně, na které visela, o něco výš... a již se blížila k zdobené garnyži.

V pravidelných intervalech se rozrážely dveře intarzovaného příborníku. Pokaždé z nich vyhlédla načepýřená hlava Bertilia, který ze sebe vydal ohlušivé: „KUKU! KUKU!“ a zase za sebou dvířka příborníku zapráskl. Po každém prásknutí dvířek se ozvalo dvojhlasé chechtání Danéze a Maxavéze, kteří se vesele váleli pod kobercem a pokoušeli se ho nadzdvihnout zadními tlapkami. Vlnící se koberec připomínal rozbouřené moře. Těsně u něj se jako velryba, vyvržená na mělčinu, radostně převalovala a zadními tlapkami ve vzduchu hrabala Dorchita. Její obvykle vážnou tlamku zdobil široký, blažený úsměv.

Barbarella, Stephanie a Pepita se v arkýři jídelny držely za tlapky, točily se dokolečka a s trochu nezřetelnou výslovností zdatně falešně kvílely: „Fpadla kočka do kafíčka, udělala žbluňk!“ Po každém žblunknutí se svalily na zem a jejich lesklé kožíšky se otřásaly nezadržitelným smíchem.

Na samém vrcholu veliké palmy, téměř u stropu, stepoval a balancoval Piškotatos. Jeho ocas sebou sekal v divokém rytmu a mohutně naježený hřbet nasvědčoval, že se slovutný ředitel chystá k zvláště povedenému skoku. Vzápětí se jeho tělo odrazilo, proletělo vzduchem a přistálo na ozdobném závěsu. Zvuk látky, drásané ostrými drápky, připomínal svištění větru. Piškotatos nadšeně zavřeštěl a přískoky, připomínajícími veverku, vyhupkal zpět do koruny palmy. Odvážně zapanáčkoval, naježil hřbet a znovu skočil.

Pod plachtícím Piškotatosem se míhala velká, béžová , nerozpoznatelná šmouha, řítící se velikou rychlostí mezi nohami stolu a kroužící kolem jídelny.

Bubos usilovně mhouřil oči a snažil se rozeznat, co šmouha je. Nakonec zúžením zorniček i očí zjistil, že šmouhou je upalující Chillito, který s vztyčenýma ušima a ostře nataženým ocasem zběsile probíhá slalomem nábytku. Vždy po třech okruzích si rozjásaně povyskočil, zahrabal tlapkami ve vzduchu a zase pokračoval ve víření a kroužení.

Dokonalé šílenství v jídelně podtrhoval bláznivý smích Lassality a Milcháveze, kteří stáli v koutě jídelny a svíjeli se nespoutaným smíchem. Občas na sebe spiklenecky pohlédli, plácli si tlapkou o tlapku a a vykřikli: „Kde se dobře vaří, tam se bláznům daří!“

A zas je přemohl záchvat smíchu.

Bubos cítil, jak se mu třesou všechny tukové buňky, rozmístěné v jeho statném těle. Nevnímal ani táhlé kručení, kterým jeho prázdný žaludek protestoval proti hladu. Bubos se třásl neskonalou hrůzou a nemohl se od strašlivé podívané odtrhnout. Nejvíc ho děsily obrovské, kulaté, velmi zvětšené oči a zorničky a podivně blažené, nepřítomné výrazy všech v jídelně...

„Zbláznili se. Všichni se zbláznili. Co si počnu, co si jen počnu?“ zoufal si Bubos.

„Nemohu přece sloužit v domě bláznů... co když začnou být nebezpeční? Co když to není jen přechodné šílenství, co když už jim to zůstane?“ ptal se sám sebe Bubos a s obavami pořád sledoval vřeštící, bláznící jídelnu.

Rámus a povyk zesílily. Otec Amadeos statným odrazem opustil rozkývaný lustr, přelétl jídelnu a rozplácle přistál přímo v míse se zbytkem jídla. Obsah mísy se vyklopil na záda válející se Missariny a mísa se kutálivým pohybem sunula po stole... dorazila na kraj... padala... padala... a právě zpod koberce vykouknuvší Maxavéz měl náhle místo hlavy mísu.

Pokračování příště

Sdílejte!  |  O sdílení

11 komentářů

Reklama