Vášnivé prokletí rodu Chlupézů - díl 33. - Vášnivé shledání

Blue Cat Television

uvádí

nekonečnou kočkonovelu

Vášnivé prokletí rodu Chlupézů

Námět, scénář a režie: Azuros Kocouřéz

Díl 33.

Autor: EvaNo mufka.denicek.eu

Minulé díly: 32. Vášnivé poznání 31. Vášnivé mlčení 30. Vášnivý údiv 29. Vášnivý nález 28. Vášnivé bláznovství 27. Vášnivá lahůdka 26. Vášnivá večeře 25. Vášnivá náhrada 24. Vášnivý šok 23. Vášnivé zahlédnutí 22. Vášnivé rozhodnutí 21. Vášnivý návrat 20. Vášnivý návrat 19. Vášnivé čekání 18. Vášnivé uvěznění 17. Vášnivé bloudění 16. Vášnivé obvinění 15. Vášnivé poselství 14. Vášnivé procitnutí 13. Vášnivé hledání 12. Vášnivá beznaděj 11. Vášnivé vzpomínky 10. Vášnivé odhodlání 9. Vášnivé zděšení 8. Vášnivé zoufalství 7. Vášnivé plameny 6. Vášnivé otázky 5. Vášnivý plán 4. Vášnivé odpoledne 3. Vášnivá snídaně 2. Vášnivé probuzení 1. Vášnivé svítání

Libá vůně, která se linula z kuchyně, obklopila Abbygailitu, Muffuelu, Izzielu, Lorrietu a Fridrichose, kteří stále ještě nebyli schopni ani slov, ani myšlenek. Abbygailita potřásala hlavou, jako by doufala, že se jí povede si v hlavě setřepat a protřepat do pochopení to, co v kuchyni objevila. Izziela nevěřícně zírala na jeden z obrazů, které zdobily halu, a pološeptem si pod fousky mumlala: „To není možné... to není možné... ale jo, je to možné, ta podoba!!“

Libá vůně v oblacích stoupala a vznášela se do patra, kde zatím všichni spali ve svých pokojích tvrdým spánkem. Vůně vnikala klíčovými dírkami do pokojů a neodbytně vstupovala do spících nozder.

Otec Amadeos ze spánku zálibně začichal, pomlaskl a otevřel oči. Chvíli přemítal, jak se jmenuje, kým je, co dělá v tomto pokoji a co prožil před usnutím. Zvolna se rozpomenul a provinile pohlédl k nebesům. Vyslovil krátkou motlitbu, prosící za odpuštění, a pak už, neomylně veden poselstvím vůně, spěchal do jídelny.

Podobně se vedlo i všem ostatním. Vůně je lákala a zvala k probuzení... jazýčky se začaly mlsně olizovat a tlamky rozevírat... Slunce vysoko na obloze prozradilo, že nastal čas ne na snídani, ale už rovnou na oběd. Bertilio dlouze uvažoval, proč se v jeho pokoji ozývá zvláštní, trochu drnčivý, táhlý zvuk... až mu došlo, že slyší kručení vlastního žaludku. Afrodita ze sebe sejmula závoj spánku a s úlekem si vybavovala události včerejšího večera. Její hezká modrá tvář znachověla rozpaky a studem... je to možné, že opravdu prováděla to, nač si vzpomíná?? Maxavéz Hazardéz sice spokojeně čichal vůni, ale zároveń v zrcadle pečlivě studoval svou tvář, zda nepozbyla obvyklého, kamenného výrazu. S úlevou shledal, že jeho tvář hráče pokeru zůstala nezměněna, a vydal se do jídelny. Vůně byla tak vemlouvavá a intenzivní, že i Barbarella se probudila neobvykle bystře a dokonce energicky budila i hluboce oddychující Dorchitu.

Vůně pošimrala mezi fousky a v jemném nosíku i Missarinu. Její první myšlenka patřila Lassalitě a Milchávezovi: „Musím je pokárat ještě jednou... musím vymyslet další trest... za chvíli by byli schopni otočit dům vzhůru nohama,“ pomyslela si a pak už vykročila za vůní... Doufala, že kuchyně se ujala Abbygailita a už žádné další znemožnění nehrozí. „Ráda bych prožila klidný den bez nervování... je toho na mne v poslední době nějak moc,“ uvažovala Missarina, když vcházela do jídelny.

S potěšením zaznamenala, že už jsou všichni přítomni, u stolu velmi tiše a velmi provinile seděli i Lassalita a Milchávez. U stolu nechyběl ani Fanfanos Blue Habesos, který stále ještě byl v domě Chlupézů hostem. A přece... nebyli všichni! Missarina postřehla, že u stolu chybí ředitel Piškotatos. Usoudila, že už musel spěchat za neodkladnými mňuniverzitními povinnostmi, a zlehka si drápkem zapsala za ucho, že musí odpoledne zaslat Piškotatosovi omluvný dopis za poněkud vymknutý průběh večera.

Missarina rázným pohybem uchopila zlatý zvonek ve tvaru tančící myšky a hlasitě jím zazvonila. Do jídelny vběhla udýchaná Abbygailita. Missarina okamžitě vydala příkaz, aby ihned začala nosit vše, co navařila a co tak báječně voní po celém domě.

Abbygailta se zajíkla a plna rozpaků sklopila oči k zemi.

Missarina pocítila podivnou, neblahou předtuchu. Ovládla rozechvění, které ji prostoupilo, a přísně Abbygailitu vyzvala: „Tak proč otálíš?? Nerozuměla jsi snad mému příkazu?? Máme všichni hlad a tedy běž a přines nám sem to, co jsi uvařila!!“

Abbygailita rozrušeně poškubávala lemem zástěrky a drápky v něm vytvářela téměř umělecké krajkové dírky. Několikrát se nadechla... viděla, že se na ni všichni upřeně dívají... nadechla se a sevřeným hláskem vymňoukla: „Madam... madam Missarino, já... já... to jsem nevařila já. To vařil... váš... váš...“

Nedořekla. Od dveří se ozval radostný, veselý hlas: „Váš nový kuchař!! A také... také tvůj ztracený syn, maminko! Konečně... konečně se shledáváme...“

Všichni strnuli. Nikdo nebyl schopen ani vydechnutí. Jen Fanfanos Blue Habesos pln nadšení vyskočil, napřáhl k béžové, štíhlé postavě u dveří svou jemnou modrou tlapku a zvolal: „ANO!! To být on... to být on, toho já vidět tenkrát, když já k vám jíti s dárkem od mého pána... nemýlit já se, vidět dobře, vidět pana Chillita... ale teď vidět já tady dva pany Chillity... tak to já být z toho úplně... ten... ééé... no... jo, sob!“

Pokračování příště

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama